DĚČÍN

České basketbalistky věkové kategorie U16 znovu potvrdily, že patří v Evropě k tomu nejlepšímu. Na evropském šampionátu v Litvě porazily ve skupině Francii, Turecko i Belgii, následně se probojovaly až do finále, kde sice nakonec padly s Itálií 52:60, ale ke zlatu jim nechybělo mnoho.

Pod úspěchem je podepsán jako asistent trenéra i hráč BK ARMEX Děčín a zároveň šéftrenér děčínské mládeže, Robert Landa, který v rozhovoru mluví nejen o průběhu šampionátu, ale také o tom, co všechno může basketbal člověku dát.

Jak dlouho jste u týmu a jak si vážíte stříbrné medaile?
U týmu jsem oficiálně šestým rokem a za tu dobu jsme byli čtyřikrát ve finále mistrovství Evropy, kde jsme získali tři druhá místa a jednu zlatou medaili. Letos jsme úspěch příliš nečekali, protože jsme měli dobře naskautovanou přípravu a znali jsme sílu soupeřů. Technika jde kupředu a dostáváme se už nejen k výsledkům soupeřů, ale také ke statistikám a videím. Viděli jsme tedy zápasy Španělska, Francie, Itálie a na základě výsledků jsme si vnitřně věřili na páté až deváté místo. Proto byla naše účast ve finále velikým překvapením. 

Měli jste silnou základní skupinu?
Určitě ano. Potvrzuje to i fakt, že Francie skončila pátá, Turecko čtvrté a my druzí. Francie byla veliký favorit, ale trenér Richard Fousek prokázal své zkušenosti, když už před zápasem ve skupině říkal, že favorité nemusí mít dobrý první zápas. A to se potvrdilo. Francie byla favorit, ale naše holky, a to po celý turnaj, týmovým výkonem, velmi dobrou obranou a jednoduchou, ale přitom efektivní hrou ji porazily. Tady je zajímavé, že podle statistik, jsme byli jako tým ve všem průměrní - střelba za dva i tři body, trestné hody... Měli jsme také dost ztrát. Ale dařilo se nám ve skrytých statistikách, což jsou body z druhých šancí a body z rychlých protiútoků. Také naše lavička dávala hodně bodů, což bylo dost důležité. Například Turecko mělo výbornou první rozehrávačku, ale jejich druhá a třetí hráčka už nebyly lepší než naše druhá a třetí. Celkově jsme měli silnou lavičku, a do hry bylo zapojených dvanáct hráček. K tomu se přidala již zmiňovaná dobrá obrana, doskakování a rychlý protiútok, a ono to fungovalo.

Teď mi to zní, jako byste mluvil o herním projevu Děčína. 
Spoustu věcí, které se snažím přenést do národního týmu, jsem se naučil tady v Děčíně. Je zde spousta inspirace, protože Bůďa (trenér Pavel Budínský - pozn. red.) sleduje moderní basketbal, přednáší nám to v klubu a my to praktikujeme na hřišti. Takže pak se mi stalo, že na školení trenérů v Chemnitzu, kde probíhal seminář v rámci mistrovství Evropy mužů do dvaceti let, nebylo pro mě již nic obsahově nového. Většinu věcí jsem už zažil jako hráč v Děčíně. Něco se tedy snažím přenést mezi děvčata, každopádně poctivou práci a týmový projev. 

Často byla na mistrovství Evropy skloňována také česká bojovnost.
Soubojové chování je to, co po děvčatech chceme. My víme, že si nemůžeme dovolit jeden prohraný souboj o míč na zemi, víme, že si nemůžeme dovolit nepodstoupit souboj na doskoku. Měli jsme menší sestavu, protože dvě pivotky se nám zranily v přípravě, a tak jsme tohle všechno chtěli po našich hráčkách - bojovat, doskakovat, nevzdávat se. A vzhledem k tomu, že jsme pět zápasů vyhráli jen o několik bodů, je každý vyhraný souboj o míč možným klíčem k úspěchu. Například ve čtvrtfinále s Maďarskem jsme byli šťastnější, nikoliv lepší. Byli jsme horší snad ve všech statistikách, ale vysoká morálka a soudržnost týmu opět rozhodla.

Nechyběl vám ve finále kousek štěstí?
Mě přišlo, že jsme si hned na začátku šlápli do štěstí, které nás pak provázelo celý šampionát. Finále byl další těžký zápas, kdy jsme se z minus dvaceti dvou dostali na minus tři. Nás na začátku postihl mentální propad, kdy to holkám nešlo v útoku, nepadalo jim to, ony o tom začaly přemýšlet, což se samozřejmě odrazilo hned v obraně. Jenže pak to samé padlo na Italky v poslední čtvrtině a my začaly dotahovat, ale nepovedlo se to otočit. Tady se ukázala výhoda, že jižanské národy jsou fyzicky vyspělejší. Slovanské typy jsou drobné holčičky, mladistvé v obličeji, mladé tělem. Naopak některé Italky vypadaly, že by mohly být matkami nebo tetami našich hráček. Přes prohru jsme byli ale rádi, že to naše děvčata nevzdala, zabojovala a málem otočila další nepříznivě se vyvíjející zápas.

Bylo po zápase zklamání?
Každý chce vyhrát a když se prohraje o málo a nikoliv o parník, je to vždy hořké. Ale brzy to z nás spadlo, protože jsme dokázali něco, s čím jsme nepočítali.

Finále mohli sledovat i diváci u obrazovek, protože Česká televize přenášela tento duel.
Tohle bylo také zajímavé. Po čtvrtfinále přišel v noci e-mail s nabídkou na přenos zápasů do České televize. Takže jsem to přeposlal České basketbalové federaci, ta zase České televizi, ze které se mi ozval Jakub Bažant, že nabídku dostal a předá ji šéfům, zda budou ochotni zaplatit za přenosy určitou sumu peněz. Druhý den nám potvrdili, že práva si Česká televize koupila, bude vysílat na svém webu a my musíme natočit videopozvánku. Takže holky narychlo točily pozvánku, poslali jsme ji do televize, ale ta nám ji vrátila, že musí být natočena na šířku a nikoliv na výšku. Do toho komentátoři chtěli nějaké informace o soupeřkách, takže já v noci sepisoval tři A4 o našich hráčkách, o soupeřkách, o naší cestě turnajem. Bylo to opravdu zběsilé tempo (smích). Pak se mi ozval znovu Jakub Bažant, že finále bude naživo na ČT Sport, za což jsme byli moc rádi a holky měly další zážitek. A díky přenosu České televize viděli zápas i stovky lidí na Koubově rozlučce v Kempu pod Novým mostem na plátně tady v Děčíně. Odtud mi přišlo nejvíce gratulací a vsadím se, že tohle místo mělo největší sledovanost. 

Čtyři medaile z posledních šesti šampionátů není špatná vizitka.
Tým U16 je v rámci chlapeckých i dívčích složek velmi úspěšný, a to výrazně. Kádr se přitom pravidelně obměňuje, maximálně jedna, dvě hráčky jsou tam mladší, a ty pak zůstanou v kádru i příští rok. Kromě medailí z mistrovství Evropy máme s U16 také dvě zlaté medaile z Olympiády mládeže.
Šestnáctky totiž mají mistrovství Evropy každý rok, jeden rok se týmy kvalifikují na mistrovství světa, druhý zase na Olympiádu mládeže. Letos jsme se tedy kvalifikovali na Olympiádu mládeže, která se bude konat v Ázerbájdžánu v Baku.       

Roste v týmu potenciál pro ženskou reprezentaci?
Tohle je vždy těžká otázka. Roste, ale je to složité. Záleží na tom, do jakých týmů se hráčky dostanou, jakou budou mít minutáž, jak na sobě budou chtít pracovat a podobně.

Jak si tedy stojí český ženský basketbal?
Šestnáctky byly za posledních jedenáct let pětkrát ve finále, osmnáctky udržely Divizi A a dvacítky vybojovaly postup do Divize A. Když tohle porovnám s chlapeckým basketbalem, jsou děvčata výš.

A jak si stojíme v konkurenci zahraničních týmů?
Český basketbal nebude mít asi nikdy extra fyzické talentky, ale musíme pracovat na chytrosti hráček a jejich technických schopnostech. Už v kategorii U16 jsou naše hráčky technicky vyspělejší, než soupeřky, protože na rozdíl od jiných nerozlišují levá, pravá ruka. Také jsou takticky zdatnější. Bohužel, chybí nám výška a síla. Například francouzský tým je plný Afričanek a jejich somatotypu mohou naše děvčata jen těžko konkurovat. Takže to musíme obejít jinak.  

Je o české hráčky zájem v zahraničí?
České hráčky jsou pravidelně v hledáčcích agentů a všech dvanáct hráček z reprezentace má místo v Evropě i USA. Pravidelně se nám stává, že naše hráčky odcházejí do Spojených států, je jich tam dost a přibývají. My ten basketbal totiž opravdu neděláme špatně a ony se tam uplatní. Například naše dvanáctá hráčka z mistrovství Evropy, které se konalo před dvěma lety, si našla místo na univerzitě v Americe, vybrala si druhou nejvyšší soutěž, a v tamějším týmu je jednou z nejlepších hráček. Dostala stipendium a nyní studuje, hraje a baví ji to. Ostatně podobnou cestou vyrazila i děčínská Eliška Štěbetáková, která začala tady, pak se posunula do Trutnova, kde si zahrála ŽBL, nakoukla také do reprezentace osmnáctek a před čtrnácti dny odcestovala do USA na univerzitu, kde bude hrát. Jak je vidět, basketbal může otevřít dveře do světa a získat takové zkušenosti je obrovské plus. 

Jaká je vůbec trenérská práce u národního týmu?
Je to super. Máme dvacet motivovaných děvčat na začátku, ve finále jich vybereme dvanáct. Holky bojují, aby se dostaly do toho závěrečného výběru, chtějí trénovat a chtějí se zlepšovat, aby se dostaly na finálový turnaj. Je to hezká práce a jsem moc rád, že klub mi tohle umožňuje. Pravidelně jezdíme na přípravné zápasy po Evropě, letos to bylo Polsko, Chorvatsko, Francie a Německo. A já si tam odsud vždy něco přivážím, minimálně tím, že nafotím v nějaké hale něco pěkného a snažím se z toho brát inspiraci pro náš klub v Děčíně.

To si vás doma asi moc neužijí...
To je pravda. Letos jsme s Děčínem na klubové úrovni skončili již v květnu, a já se hned připojil k týmu U16. Byl jsem často pryč a dovolená žádná. Pro mě to tedy je pracovní dovolená, protože si i tak odpočinu, někam se podívám a naberu inspiraci. Navíc jsem u reprezentace s přáteli, protože jsme s hlavním trenérem, s fyzioterapeutem i doktorem dobrá parta. Navíc každý rok u tohoto týmu je vlastně nový - nové hráčky, noví soupeři, nová místa a já si to užívám.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jednu část sezónu musíte poslouchat příkazy trenéra, v další ty příkazy sám dáváte? 
Když skončí repre, těším se, že mi bude někdo něco říkat. Že už nemusím říkat někomu, co má dělat, a dívat se na obličeje, které váhají a rozmýšlejí se, jestli je správné to, co říkám. Takže se těším, až budu hráč a někdo mi řekne: Běž tam a udělej tohle. Je fajn si to vyzkoušet z obou stran a vidět basketbal jako hráč očima trenéra je určitě přínosné.

Jste asistent trenéra u reprezentačního týmu, jste hráč BK ARMEX Děčín a také šéftrenér děčínské mládeže. Jak ta si stojí?
Před několika lety jsme s Jakubem Důrou (sportovní manažer - pozn. red.) udělali restart chlapecké složky a nyní máme obsazené všechny chlapecké týmy, které jsou stabilizované a hrají soutěže. A něco podobného bychom chtěli vytvořit i v ženské složce. Letos se rozjede ženský tým složený hlavně z hráček U19, budeme mít tým U17, U15, U13 a k tomu ještě běží přípravka. Zatím je ženský basketbal trochu utajený, ale pracujeme na něm a do pěti, šesti let bychom chtěli mít obsazeny všechny kategorie jako u chlapců. Jsem rád, že se nám tohle daří, protože někteří rodiče říkají, že v Děčíně není pro holky týmový sport. Ale já říkám JE! Týmy mají už návaznost, přípravka, kterou vedu já s Janou Šalovskou, je ryze dívčí, a chceme rozjet ještě jednu přípravku.

Jak se vám mohou nové zájemkyně hlásit?
Například na náboru, který proběhne teď v pondělí 10. září od 16.00 hodin a je určen pro kluky i holky. Moc rádi bychom viděli děvčata z prvních a druhých tříd, pro které chceme otevřít další přípravku. V této kategorii si děti spíš hrají a absolvují obecnou atletickou a gymnastickou průpravu. Není to ještě basketbal. Chceme, aby se děti radovaly, aby si vyzkoušely, když budou hrát s dobrým spoluhráčem, ale i s horším, kterému musí pomoci. 

Jsou nějaké podmínky pro přijetí do klubu?
Hledáme sportovně založené holky a motivované rodiče, kteří by chtěli vidět svoji dcerku sportovat. Začátky mohou být těžké, ale věřím tomu, že děvčata pak přes sport mohou navázat hluboká přátelství a hodně se toho naučit pro život. Pro mě jsou holky basketbalistky strašně fajn. Zažívat prohry, vítězství, vyrovnávat se s autoritou, respektovat trenérku i rozhodčí nebo vycházet se spoluhráčkami je strašně poučné. Všechny sociální dovednosti, které skrz sport získají, jsou velmi cenné. Všechno, co se zažívá ve škole, na kroužcích, je jen odvar toho, když se to prožívá v intenzitě, zápasové zátěži, když vám buší srdce v krku. Tady se dá poznat, jaký jsem, jakou mám povahu. Proto mám týmové sporty strašně rád.