Ráno přijdou do školy, zasednou do lavic a sedí v nich až do konce výuky. Když se vrátí domů, zasednou k počítačům a sedí u nich mnohdy až do večera. Toto je běžný denní program spousty českých dětí. Díky edukačnímu programu Dostaňme děti do přírody od PC a televizorů se mohou děti vzdělávat také přímo v horách. Jiří Stejskalík v rozhovoru přibližuje, co všechno stálo u jeho zrodu, jak v praxi funguje a jaké ohlasy na něj zaznamenává. 

Můžete tento projekt představit? Co stálo za jeho zrodem? Co vás vedlo k tomu přijít s takovou myšlenkou?
Kdybych měl odpovědět na tuto otázku, musel bych se v myšlenkách vrátit hluboko do svého dětství, kdy jsem jako malý kluk na malé moravské vesničce, z části obklopené lesy, spolu se svými spolužáky byl při vyučování v přírodě, v lese. Náš pan učitel nás bral často do lesa, kde jsme trávili spousty hodin výukou o přírodě a krajině. S pomocí žaludů a bukvic jsme se učili také matematiku, sbírali jsme si rostliny do herbáře, učili jsme se vnímat a poznávat přírodu a všechno kolem. 

Něco takového dnes děti neznají. Zřejmě jste v přírodě trávil i spoustu volného času, že?
Ano. Můj vztah k přírodě ovlivnil také můj děda a můj táta. Děda byl lesní rada, otec oddaný lesník, který mne od mala bral často do lesa. Bydleli jsme na hájovně, od deseti let jsem také chodil do lesa pomáhat sadit stromky, v zimě jsme zaváželi spolu s bratry seno do krmelců, a později jsem si dřevorubeckou prací přivydělával na studia. Je pravda, že v té době žádné mobily nebyly, televizi jsme neměli. Na hájovně bylo stále spousty práce okolo domácího zvířectva, nebyl čas ani prostor, potloukat se od ničeho k ničemu.  Dnes se tomu sám divím, jak jsme my, děcka mohli vydržet takovou zátěž a povinnosti. Tenkrát mi to připadalo přirozené, normální. 

Takže s trochou nadsázky se dá říct, že jste nyní okopíroval jen to, co už vymyslel někdo jiný o mnoho let zpátky.
I tak by se to dalo říct. Edukační projekt „Dostaňme děti do přírody od PC a televizorů“ vychází z mých vzpomínek. Není cílen jen na vzdělávání dětí v přírodě, jde nám také o to, abychom dostali děti ze školních lavic ven do přírody, aby se děti hýbaly, aby neseděly u PC a tabletů, aby sportovaly. Vzdělávání dětí v přírodě není nic nového, nic převratného. Z historických záznamů je známo, že už staří Řekové učili děti a mladé lidi v terénu, názorně, pokud možno hrou. Podobně postupoval i Comenius. Vnímavý člověk si nemůže nevšimnout, jak jsou u nás děti, mládež, ale i dospělí pohodlní, nehýbou se, sedí u počítačů, tabletů a telefonů a tloustnou. Statistika je neúprosná, každé čtvrté dítě u nás je otylé. Při výstavbě Bezručovy chaty na Lysé hoře jsem stále přemýšlel, jak tento objekt využít k osvětě, k výchově dětí. Vzpomínky na mé dětství mne přivedly na nápad, jak to v praxi provézt. 

Jak náročné bylo takový projekt vytvořit? Co všechno jste musel udělat, aby mohl začít fungovat?
Pro uvedení nápadu do praxe bylo důležité, že se podařilo získat odborníky, učitele s přírodovědeckým vzděláním, kteří byli pro další rozvoj edukačního projektu důležitými činiteli. Deset lektorů, které máme dnes k dispozici pomalu nestačí pokrýt obrovský zájem škol o vyučování v přírodě, spojené s výstupem na Lysou horu, nebo na Prašivou. 

Edukační projekt funguje už dva nebo tři roky. Mnoho lidí jej však stále ještě nezná. Popište prosím, pro které děti je určený a jak v praxi funguje.
Princip výuky v přírodě je velmi jednoduchý. Školní děti přijedou vlakem se svými učiteli, v rámci školního vyučování do Ostravice–Zastávka, kde je čekají naši lektoři. Ti se školní výpravou překročí řeku Ostravici a pomalu stoupají směrem k vrcholu Lysé hory. Cestou se zastavují na vytypovaných stanovištích a učí se poznávat přírodu. Stromy, květenu, byliny, stopy od zvířat, okolní krajinu a významná místa na trase na Lysou horu. Po zdolání Lysé hory se děti shromáždí v Bezručově chatě v edukační místnosti, kde s našimi lektory a se svými učiteli vyhodnotí a ukončí školní den v přírodě. Napíšou si malý test, děti si tak samy uvědomí, co se cestou naučily a co si zapamatovaly. Po občerstvení v restauraci se vracejí do Ostravice, respektive do Malenovic, k vlaku nebo k autobusu. 

Získal si už vzdělávací projekt nějaké stálé příznivce? Které školy o něj jeví největší zájem?
Mohu s radostí konstatovat, že edukační projekt v přírodě získává stále větší oblibu. V loňském roce se zapojilo okolo 42 škol a náročný výstup na Lysou horu zdolalo přibližně tisíc dětí. Podle dosavadního zájmu bude v letošním roce účast ještě větší. 

A co samotné děti, pro které je určený? Líbí se jim tento způsob výuky? Z čeho jsou nejvíce nadšené, co se jim na horách nejvíce líbí?
Osobně mne těší, že dětem se výuka v přírodě líbí, že se líbí učitelům. Vedeme si tzv. knihu návštěv, kde se učitelé svěřují se svými zkušenostmi a dojmy. K radosti nás všech to jsou pochvalné záznamy, zajímavé postřehy a také skvělé nápady. To nás utvrzuje v naší správné cestě, a také to, že existuje zpětná vazba, sounáležitost se školami. Dodává nám to sílu a energii k další práci s dětmi. Je třeba si také uvědomit, že pro lektory to není jednoduchá činnost, musí se často uvolňovat z práce, dělají tu práci na úkor svého volného času. Často se stává, s ohledem na stoupající zájem škol, že si lektoři musí vzájemně vypomáhat. Zaskakovat jeden za druhého, vzájemně se posilovat, pro mladé lektory je to velmi náročná služba, oběť, protože každý má svoji práci, koníčky. Už dnes je jasné, že musíme hledat další lektory s příslušným vzděláním, abychom pokryli stoupající zájem o vzdělávání v přírodě. 

Tento způsob výuky je u nás přece jen neobvyklý. Setkáváte se i s nějakými negativními ohlasy, ať už ze stran pedagogů či rodičů?
Ne každý je vhodný pro práci s dětmi v přírodě. Jde o to zaujmout děti zábavnou formou, hrou. Hned na začátku cesty do hor je patrné, jak se děcka proměňují, uvolní, jak se cítí svobodnější, jak jsou překvapené ze zcela běžných věcí. Zejména městské děti jsou v přírodě, v lese, u řeky často poprvé. Lze také dobře pozorovat, jak jsou děcka ve škole vedené, zda mají vnitřní kázeň, schopnost se soustředit. Naši lektoři je cestou učí poznávat rostliny, květiny, byliny, stromy, stopy zvěře a taky různé přírodní anomálie. 

Děti při takové výuce stoupají na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd Lysou horu. Není to pro některé fyzicky příliš náročné?
Nové vjemy, nové informace o přírodě a krajině dají dětem úplně zapomenout na to, že postupně stoupají fyzicky náročnou trasou na Lysou horu. Až na výjimky jsou děti nadšené z toho, co cestou zažily, a co je potěšitelné, kromě zhýčkaných jedinců si ve většině nestěžují na náročnost výstupu. 

A co děláte, když začne pršet? Bývá to velký problém nebo jsou děti a jejich učitelé připravení i na tuto variantu?
Rodiče a učitelé jsou upozorňováni před akcí, že je zapotřebí počítat se změnou počasí. Drobný déšť, či náhlé ochlazení není důvodem k přerušení výstupu. Děti takové změny poměrně dobře snáší a většinou jsou dobře vybaveny na změny počasí. 

Je něco, co byste potřebovali vylepšit na tomto edukačním projektu? Máte nápady, jak by se mohl v budoucnu rozvinout?
Máme v hlavách spousty nových nápadů, jak věci zlepšit, čím děti zaujmout. Zkušenosti načerpané za tři roky provozu edukačního projektu jsou velké, chceme je zhodnotit a využít k dalšímu rozvoji. 

Prozatím funguje "jen" na Lysé hoře v Beskydech. Myslíte si, že by se mohl rozšířit i na jiné vrcholy, ať už v Beskydech nebo v jiných horách v České republice? Kde by pro něj podle vás byly ideální podmínky mimo Lysou horu, kde už funguje.
Náš edukační projekt, vzdělávání, učení v přírodě, který my zde popularizujeme pod značkou www.spolecnenalysou.cz lze provozovat kdekoliv v republice, i v zahraničí. Projekt získal záštitu kromě ministerstva školství také od ministerstva zdravotnictví a ministerstva životního prostředí. Je významně podporován Krajským úřadem v Ostravě a také obcemi v našem regionu. Pro případné další zájemce o provozování podobného vzdělávání je důležité najít vzdělané a zapálené lidi, kteří budou touto ideou pohlceni, nadšeni, tak jak se to podařilo nám v Beskydech.