Rybaření v současnosti zahrnuje velice širokou škálu často velmi odlišných aktivit. Jen velmi malá část rybářů loví celou svoji rybářskou kariéru pouze jedním způsobem lovu. S tímto koníčkem mohou děti začít, když začnou chápat a dodržovat rybářské předpisy a budou umět zacházet s ulovenou rybou.

Rybaření jako koníček svými začátky sahá až do 19. století. Již tehdy se začali zájmoví rybáři sdružovat ve spolcích, což přetrvalo do dneška. I dnes jsou rybáři organizováni ve spolcích. Spolky se starají o svěřené revíry a přes rybářský spolek vede nejjednodušší cesta k lovu ryb. Dnešní rybaření zahrnuje velice širokou škálu často velmi odlišných aktivit.

Kdo ale jako malý kluk zkusil kouzlo lovu se splávkem, dá mi za pravdu, že magický pohyb splávku na hladině, a tajemno, jaká ryba bude na háčku, to je jedna z nejhezčích věcí na rybařině. Samozřejmě kromě vlastního lovu ryb se zde projevuje pozitivně i pobyt v přírodě,“ uvádí Pavel Zahradník, vedoucí rybářského oddílu TJ Hodonice s tím, že zájem dětí o lov ryb je poměrně velký. „Bohužel je v současnosti nedostatek vedoucích kroužků, kteří by malé rybáře učili. Zde sehrávají velkou roli spolky, které provozují vlastní rybářské kroužky. Členem svazu jsou desítky tisíc mladých rybářů v kategorii do 15 let,“ pokračuje.

Zákon o rybářství nestanovuje žádnou věkovou hranici pro výkon rybářského práva. Hranice je dána schopností dítěte pochopit a dodržovat rybářské předpisy, zacházet s ulovenou rybou tak, aby nedocházelo k jejímu poškozování nebo poranění. Samozřejmě je potřeba vzít do úvahy i schopnost zvládnout techniku lovu.

Hlavní věcí je ovšem povinnost složit zkoušku předepsanou zákonem pro získání prvního rybářského lístku. Dva největší spolky, Český rybářský svaz a Moravský rybářský svaz, mají stanovenu spodní věkovou hranici pro členství ve svazu, u Českého rybářského svazu je to 6 let, u Moravského rybářského svazu pak 8 let,“ říká Jiří Hrazdil, vedoucí odboru mládeže.

Pokud by některé z dětí chtělo začít s rybařením, má dvě možné cesty, jak se k tomuto koníčku dostat. „První je v rámci rodiny nebo známých, druhá je prostřednictvím rybářského kroužku. V rámci kroužku se děti po dobu několika měsíců seznamují s pravidly, která platí, učí se rozeznávat jednotlivé druhy ryb, učí se praktické dovednosti potřebné k zvládnutí rybolovu. Kroužek je zakončen zkouškou a vydáním rybářského lístku a povolenky k rybolovu,“ přibližuje Hrazdil s tím, že i v případě, kdy se malý rybář učí od tatínka nebo jiného rodinného příslušníka či známého, cesta k rybářskému lístku a povolence vede zase přes složení zkoušky. 

Rybaření je jako koníček velmi pružný a vyvíjí se

A co všechno je třeba mít k rybaření? „Vybavení k lovu ryb můžeme rozdělit na dvě oblasti. První oblast je povinné vybavení, které stanovuje zákon a jeho prováděcí vyhláška, druhá oblast je vybavení, které záleží na rybolovném způsobu, kterému se rybář věnuje, na finanční situaci a založení rybáře, někdo si pořizuje vybavení pro vybavení samo, jiný je minimalista, který s pár kousky dokáže ulovit krásné ryby,“ poznamenává Pavel Zahradník.

K té první skupině (povinné) je třeba zmínit především předepsané doklady, které stanovuje zákon. Tedy rybářský lístek vydaný úřadem státní správy příslušným podle místa trvalého bydliště rybáře, dále je to povolenka k rybolovu na příslušný revír, nebo revíry, průkaz člena rybářského spolku. Z vlastního vybavení musí mít rybář míru na zjištění délky ulovených ryb, obústek, pinzetu nebo peán pro šetrné vyjmutí háčku z rybí tlamky a někde je předepsán i podběrák pro šetrné vylovení ryby z vody,“ vyjmenovává Zahradník.

Druhá, nepovinná skupina by vydala na knihu. Ale rozhodně je potřeba mít prut, protože lov na udici bez prutu je zakázán. Prut je jakýmsi nejvíce viditelným atributem rybáře. Pruty samotné se liší podle jednotlivých způsobů lovu. K prutu je potřeba (ne nutně vždy) naviják, na který se namotává rybářský vlasec. A potom je zde nepřeberná škála dalšího vybavení, které již ale není nezbytné.

Rybaření je jako koníček velmi pružný a vyvíjí se. Jen velmi malá část rybářů loví celou svoji rybářskou kariéru pouze jedním způsobem lovu. „Naprostá většina rybářů postupně vyzkouší lov ryb na plavanou, položenou, na přívlač a na umělou mušku. A tak jsou vlastně zapojeni do neustálého procesu studia, zdokonalování svých dovedností, rozšiřování znalostí. V neposlední řadě rybaření přináší posílení trpělivosti, cílevědomého postupu a sebezdokonalování,“ popisuje Jiří Hrazdil.

A jak moc je rybaření nákladné? Náklady na rybaření jsou jako u každého sportu či koníčku závislé na kvalitativní úrovni zakoupeného vybavení. „Základní sestava pro plavanou nebo položenou pro dítě by nemusela přesáhnout pořizovací částku dva tisíce korun. Ale na druhou stranu, klidně mohou dosáhnout desítek tisíc. Stejně jako je možné zakoupit kolo za osm nebo za pětačtyřicet, a na obou se bude dát jezdit, je to stejné i v rybaření. Ovšem kromě základního vybavení je třeba brát v potaz i provozní náklady, tedy peníze na nástrahy, návnady, dopravu a tak podobně,“ upozorňuje Hrazdil.

Zájem dětí o tento koníček je přímo úměrný propagaci a publicitě rybářství. Proto je velkým a trvalým úkolem rybářských spolků věnovat velkou pozornost náboru a výchově mladé generace rybářů. Tam, kde spolky spolupracují se školami, je zájem vysoký.