Asi není nikdo, kdo by neznal přísloví: „Kdo si hraje, nezlobí.“ S trochou nadsázky se dá říct, že Jiří Mládek se jim řídí doslova a do písmene. Už v dětství propadl stavebnici Merkur. Dnes má tak rozsáhlou sbírku, že stavebnici u něj doma najdete prakticky všude, kam se podíváte. Navíc mnoho jeho děl putuje po různých výstavách nejen v České republice, ale i v zahraničí. Jiří Mládek v rozhovoru mluví o tom, čím si jej Merkur tak moc získal, co na něm nejvíce obdivuje a jaký je o něj zájem v současnosti. 

Vzpomenete si, kdy jste se ke stavebnici Merkur dostal poprvé?
Byly mi čtyři roky, když jsem dostal od strejdy podobnou stavebnici. Věnoval mi ji, když k nám přijel na návštěvu. Od prvního okamžiku mě nesmírně zaujala, takže jsem ji hned propadl. 

Vybavíte si ještě dnes, co jste z ní vytvořil jako první?
Jistě. Na to se zapomenout nedá. Byla to silueta pumpy Sigmy, se kterou se ze studny čerpala voda. Byl jsem štěstím bez sebe, takže jsem běhal po pokoji a všem návštěvníkům ukazoval, jakou mám pumpu. Nakonec mě rodiče museli zavřít do vedlejší místnosti, abych nechal všechny na pokoji. Z toho jsem si nic nedělal. Usedl jsem do kouta a hrál si se stavebnicí dál. 

Později jste naprosto propadl Merkuru. Dneska jste největším světovým sběratelem této stavebnici. Míval jste ji doma už v dětských letech?
Pravý Merkur jsem poznal ve škole. S ostatními spolužáky jsme jej skládali potají pod lavicí během vyučování. Vždycky jsem se těšil na Vánoce, že mi jej Ježíšek přinese pod stromeček, ale nikdy jsem se ho nedočkal. V té době byl totiž příliš drahý. Otec by za jednu stavebnici musel dát čtvrtinu svého platu a to si nemohl dovolit. Bral jsem to jako křivdu na dušičce. Naštěstí jsem měl kamaráda, který měl bohatého tatínka. Ten měl doma spoustu stavebnic, takže jsem si často chodil hrát k němu. Byl posedlý vláčky, takže jsem u něj vždycky stavěl hlavně nádraží, mosty, semafory a podobné věci související s železnicí. Tenkrát jsem si dal předsevzetí, že až budu velký a budu mít hodně peněz, koupím si největšího Merkura a postavím si z něj Eiffelovku. 

Toho jste se nakonec také dočkal. Vraťme se ale ještě k otázce, čím si vás tato stavebnice získala. Co vás na ní nejvíce fascinuje?
Obdivuju především její neomezené pole možností. Autor Merkuru tuto stavebnici skutečně domyslel a vymazlil do nejmenších detailů. V minulém století existovalo přes 250 výrobců, ale žádná jiná stavebnice se nedá stavět tak dobře jako Merkur. Vyniká svou univerzalitou, kompatibilitou, variabilitou a modularitou. Člověk tak dokáže postavit to, co chtěl dát dohromady. Nebojím se říct, že Merkur je náš národní poklad. Je naprosto geniální, ale bohužel nedoceněný. Momentálně se uvažuje nad tím, že by byl vyhlášen jako naše národní technická památka. Rozhodně by si to zasloužil, protože ve světě jsem nic takového nenašel. 

Merkuru jste natolik oddaný, že jste se zasloužil o vybudování jeho muzea v Polici nad Metují. Co všechno jste musel udělat, aby takové muzeum vzniklo?
Někdy v roce 2000 jsem jel do Police nad Metují jen tak se starými modely Merkuru za majitelem firmy Merkur panem Jaromírem Křížem.  Myslel jsem, že s ním strávím nejvýše půl hodiny, ovšem naše setkání i s jeho dvěma syny se protáhlo až do čtyř hodin do rána. Mnoho věcí viděli vůbec poprvé. Zírali na ně v němém úžasu. Nejprve jsme tak začali mluvit o tom, že by tady mohla vzniknout malá expozice Merkuru. Posléze jsme začali shánět nějaký vhodný prostor. Starostenstvo města Police nad Metují bylo této myšlence velice nakloněné tak, že poskytlo celý objekt bývalého ZÚ pro muzeum Merkuru. 

Přiblížíte, jak vypadá? Co je v něm k vidění?
Celému muzeu vévodí ocelové město, dále je tady plně funkční Tower Bridge nebo radnice Police nad Metují. Nechybí ani velká herna pro zhruba čtyřicet lidí. V ní jsou návštěvníci schopní strávit i čtyři hodiny. Úplně tady ztratí pojem o čase a najednou zjistí, že muzeum zavírá a budou se se stavebnicemi muset rozloučit. Muzeum je hodně inspirativní, lidé tady najdou také informace týkající se historie Merkuru či jaké stavebnice existují ve světě.

Jste největším světovým sběratelem Merkuru. Dokážete říct, kolik stavebnic čítá vaše sbírka?
Když u mě byli zástupci z České knihy rekordů, napočítali jsme 1 300 krabic stavebnice, což je hodně velké číslo. Dohromady tak moje stavebnice váží přibližně dvě a půl tuny. 

To už je pořádná porce. Kde Merkur skladujete?
Hodně stavebnic mám na Hamráčku, pak právě v muzeu Merkuru v Polici nad Metují, dále v muzeu v Benátkách nad Jizerou, v Národně-technickém muzeu v Praze. Jedna má malá výstava putuje už čtyři roky po světě. Ambasády si ji posílají navzájem mezi sebou. Byla už například v Londýně, Tokiu a na mnoha dalších místech. Další má putovní výstava koluje po Rusku. Doma skladuju stavebnici, kde se dá. Ve stodole, ve skříních, vitrínách i pod postelí. 

Z Merkuru jste jistě postavil spoustu věcí. Můžete vypíchnout ty, které považujete za nejzajímavější a třeba i technicky nejnáročnější?
To je těžké říct, protože s každou stavbou je třeba si pořádně vyhrát, aby z ní dýchala souhra šroubků a matiček. Každopádně hodně velký dojem na lidi udělala tři a půl metru vysoká Eiffelova věž, dále Ruské kolo, které jsem musel zmenšovat, abych ho dostal z baráku a most Garabit, pod kterým se procházeli návštěvníci při druhé výstavě v Muzeu hlavního města Prahy. Expozice byla zaměřená zejména na robotiku. Ohromnou radost jsem si udělal třeba Ivančickým viaduktem, který dnes už bohužel neexistuje, protože na jeho opravu se nenašly prostředky, takže přestal fungovat. Já tak udělal alespoň jeho věrnou kopii. 

Který z výtvorů vám dal nejvíce zabrat?
Zřejmě ocelové město. Jeho součástí je spousta krásných prvků, i těch architektonických. Mnoho lidí tuto stavbu pochvaluje a někteří při vstupu do muzea jen nevěřícně hledí a říkají si, který blázen dokázal něco takového zkompletovat. 

Jak veliký je o stavebnice zájem i jinde po České republice? Obracejí se na vás často různé instituce s prosbami, abyste Merkur vystavil právě u nich?
Merkur stále žije. Mám radost z toho, že Merkur neumřel a mezi dětmi je o něj stále zájem. Je to velice chytrá stavebnice, která se od roku 1925 vyrábí stále na jednom a tom samém místě. Dělají se už i výukové stavebnice. Jenže plno prostředků jde na všelijaké testování nebo posudky, ale nedaří se je dostat do škol přímo k dětem, kde by byly nejvíce třeba. Dříve jsme i díky Merkuru měli spoustu technických talentů. Dneska je situace jiná. Přitom když dělám workshopy, je znát, že   děti v sobě technické geny stále mají, jen je třeba na těchto schopnostech a dovednostech pracovat a zdokonalovat je. 

Co říkáte tomu, že dnes už si děti hrají v mnoha případech s úplně jinými hračkami? Existuje v dnešní době něco, co se Merkuru podobá nebo co by jej mohlo adekvátně nahradit?
Merkur má stále co říci. Dneska je mezi dětmi velice populární lego, které v žádném případě nezavrhuji. Každá hračka dětem něco dá. Ne nadarmo se říká, že kdo si hraje, nezlobí. A to platí v každém věku. Nejenom u dětí, ale i u dospělých. Mnoho mých známých mi říkalo, že měli kolikrát špatnou náladu a když si na chvíli sedli k nějaké hře, netrvalo dlouho a hned se cítili lépe. To jasně dokazuje, že je třeba si neustále hrát.