ČR/FRÝDEK-MÍSTEK

Dvanáct let provozoval fitcentrum. Dneska učí dějepis a občanskou výchovu na Střední průmyslové škole, obchodní akademii a jazykové škole ve Frýdku-Místku, kde je zároveň výchovným poradcem. Roman Göttlicher umí studenty nadchnout a vzbudit mezi nimi zájem i o předměty, které pro ně nejsou stěžejní. I díky tomu se stal nejinspirativnějším učitelem roku. V rozhovoru mluví o tom, co všechno tato soutěž obnášela, přibližuje, jak vypadají jeho badatelské hodiny či co by měl dělat každý učitel, aby se neustále zlepšoval.

Letos jste se stal nejinspirativnějším učitelem roku, vyhrál jste Global Teacher Prize Czech Republic. Můžete přiblížit, o jakou soutěž se jedná?
Jde o českou variantu mezinárodní učitelské ceny, a sice cena odborné poroty. Do soutěže se můžete přihlásit sami nebo to může udělat někdo za vás. V mém případě mě přihlásili mí studenti. Pokud přijmete nominaci, musíte následně nejprve vyplnit informace o sobě jakožto o učiteli, co děláte, jak pracujete s žáky, rodiči, co děláte pro učitelskou komunitu apod. Na základě toho pak porota vybere postupující do dalších kol. V této části soutěže už nahráváte hodiny, takže porota z videí hodnotí, jak učíte. Finále pak vypadá tak, že do školy přijede štáb, který natočí vyučovací hodinu, ale také rozhovor se soutěžícím. K tomu probíhají ještě online rozhovory. Jedenáctka finalistů pak absolvuje veliký rozhovor s odbornou porotou, která má k dispozici veškeré doposud natočené materiály. Je to hodinová obhajoba, při které porota zjistí spoustu detailů o každém učiteli. Nehodnotí jen to, jak člověk učí, ale jaké zastává postoje, jak pracuje s žáky, rodiči, co dělá pro učitelskou komunitu apod. Posuzuje spoustu kritérií. Pokud jde o soutěž jako takovou, je dobře, že je právě takto pojmenovaná, že hledá nejinspirativnějšího učitele, nikoliv nejlepšího, protože to dost dobře nejde určit. 

Zmínil jste, že vás do soutěže přihlásili vaši studenti. Co je k tomu vedlo? Čím jste si to zasloužil? A jak jste na takovou nominaci reagoval?
Předseda jedné třídy, kterou učím, řekl, že jednou v noci nemohl spát. Projížděl Instagram, Facebook a někde na něj vyskočila upoutávka na tuto soutěž. Zavolal spolužákům a domluvili se, že mě přihlásí. Když mi přišel e-mail s nominací, nejprve jsem se naštval. A to tak, že jsem studentům dokonce vynadal. Problesklo mi totiž hlavou, že teď se každý dozví, jak to dělám špatně a kolik mám chyb. Jenže jsem to uchopil za špatný konec. Rychle jsem si uvědomil, že je to naopak veliké ocenění ze strany studentů. Hned v následující hodině jsem se jim tak omluvil. Zároveň jsem je ale upozornil, že pokud někam postoupím, bude se to nahrávat u nich, aby taky poznali, co všechno to obnáší. Vzal jsem to ale jako velikou příležitost vyložit karty na stůl a dostat zpětnou vazbu. Sám říkám dětem, ať se nebojí dělat chyby, že se jimi člověk učí. I z toho úhlu pohledu bylo na místě, abych takovou výzvu přijal. Na druhou stranu nebudu dělat hrdinu. Dneska se tomu smějeme, ale tenkrát mi do smíchu úplně nebylo. 

Nastínil jste už, co přibližně soutěž obnášela od nominace až do závěrečného finále. Co bylo v jejím průběhu nejnáročnější? S čím jste měl nejvíce práce?
Nejnáročnější bylo natáčení hodin, protože jsem nebyl zvyklý mluvit před cizími lidmi. Když máte najednou hodinu, ve které někdo běhá s kamerou, foťákem, další lidé něco zapisují do notýsků, tak je vám jasné, že se budete chovat jinak než běžně. Tak samo studenti. Neustále se hlídáte, abyste neudělali nějakou chybu nebo abyste se nepřeřekli. Byla to ale obrovská příležitost, jak dostat zpětnou vazbu na svou práci. Dneska si říkám, kolik věcí bych udělal jinak. Zároveň ale přemýšlím nad tím, že hodiny budu nahrávat. Má to něco do sebe. Natočené hodiny jsme poskytli pedagogickým fakultám. Dal jsem jim svolení, ať materiály používají, jak chtějí. Na jejich základě mohou vyhodnocovat, proč jsem něco udělal zrovna tak a ne jinak, jestli jsem něco mohl udělat lépe. Je to příležitost, jak se já nebo kdokoli jiný může posunout dopředu.

Jak moc přítomnost takového štábu ovlivňovala vyučování?
Šlo o jednu vyučovací hodinu přímo se štábem, další jen nahrávání na kameru, tak to nebylo tak hrozné. Děti se chovaly jinak. Byly méně ochotné mluvit, aby neřekly něco špatně, což bylo v tu chvíli přirozené. Přihlásily mě do soutěže a nechtěly nic pokazit. Přitom mám rád, když se v hodinách hodně diskutuje. Je to mnohem záživnější než nepřetržitý monolog pedagoga. Každý se hlídal, ale o to více si vážím těch, kteří do toho šli a dokázali mluvit, i když byli pod určitým tlakem. Všichni jsme byli na stejné lodi. Zase jsem si připomněl, jak může být stres svazující u zkoušek. I já jako profesionál najednou nevím, co mám říct, těžko hledám slova, nedovedu se vyjádřit. A co teprve studenti u zkoušky, když mají zrovna okno. I na základě této zkušenosti se pak na takové situace díváte jinak, s ohromnou pokorou a respektem. 

O vítězi soutěže rozhodovala odborná porota. Dozvěděl jste se, proč nakonec vybrala právě vás?
V oficiálním zdůvodnění mimo jiné stojí: „Porota ocenila, že dokáže nadchnout pro dějepis a společenské vědy žáky školy, pro něž tyto disciplíny nejsou centrem zájmu. Zaujalo ji, že jim jako učitel umí látku přizpůsobit, že jim přináší témata, která je oslovují, jsou současná a mohou je sledovat v historickém kontextu. Zároveň zvědomuje žákům smysl učení - proč by se měli dané věci učit, co jim tyto znalosti a dovednosti mohou přinést do života.“ A také třeba „že díky své pestré kariéře přináší do své výuky velkou míru zkušeností z jiných prostředí a přirozenou sebereflexi nejen své profese, ale i svou osobní a že si je vědom toho, že součástí učitelství je, že učitel je stále na cestě.“ 

Učíte dějepis a občanskou výchovu na střední odborné škole. Rozhodně to nejsou předměty, které by patřily k těm stěžejním na této škole. Co musíte dělat, aby studenty alespoň trochu oslovily? Máte nějaké osvědčené metody?
Nejsnadnější je učit na gymplu, kde je nejvíce motivovaných dětí, rodičů. Tady najdete nejvíce studentů, kteří chtějí dělat to, co je učíte. Když ale učíte neprofilové předměty, které nejsou zaměřené směrem, kterým se má ubírat následné studium, tak se pochopitelně nabízí otázka, proč bych se něco takového měl učit. Je naprosto relevantní. Často jsem to v takových případech taky bral jen jako ztrátu času a nic jiného. Vím, že nedokážu nadchnout všechny, ale jsou cesty, jak daný předmět zpřístupnit a jak dosáhnout toho, aby děti alespoň trochu zajímal. Kdysi jsem dostal radu, že když bude probíraná látka o studentech, bude je to bavit. Vždycky chci, ať je ve výuce přidaná hodnota toho, co zrovna probíráme. Občanka je na to perfektní. Místo toho, abychom probírali dějiny psychologie, tak se můžeme podívat na problematiku učení a jaké jsou nejefektivnější metody učení. Všechny děti jsou na toto téma odborníci, protože to samy nějakým způsobem prožívají, když se učí a připravují do školy. Mohou to srovnávat se svou zkušeností, takže tady mají o motivaci postaráno. V dějepise je to pak podobné. Kupříkladu morální dilemata a etické problémy u totalitních režimů. Můžeme se bavit o kolaborantech, najít odbornou definici tohoto slova. Vezmeme materiály, najdeme konkrétní lidi a zjistíme, že se stali kolaboranty, protože chtěli zachránit rodinu, dostat bratra z vězení či získat obchod souseda. Na základě toho mohou děti hledat, kdo je to kolaborant a jestli by jej za takové počínání odsoudili, zda je to ospravedlnitelné nebo jak by se zachovaly ony v takovém případě. Takový typ výuky je může bavit mnohem více. Je v ní totiž přidaná hodnota, kdy se člověk dozví také něco o sobě. 

A zajímá v dnešní době vůbec studenty historie? Nepovažují ji za něco nudného a z jejich pohledu i zbytečného? Přece jen je pro ně zřejmě atraktivnější bavit se o tom, jak se svět vyvíjí a jak by mohl vypadat v budoucnu, nemyslíte?
Většina studentů i lidí si pokládá otázku, proč by se měli zabývat tím, co bylo před sto, tisíci lety nebo ještě dříve. Proč do něčeho takového investovat peníze, čas. Když se na začátku školního roku zeptám, koho baví dějepis, moc rukou se nezvedne. A když se jich zeptám, proč, říkají, že je to hodně odtržené od reality nebo že nemají hlavu na data. Je škoda, že často máme dějepis spojený jen s daty, seznamy jmen, jak se jmenovaly manželky Karla IV.  či kdy byla vydána Zlatá bula sicilská. Proto je myslím nesmírně důležité využívat znalosti v badatelských hodinách, kupříkladu na tématu, proč v minulosti pronásledovali čarodějnice. Pokud děti něco slyšely o čarodějnických procesech, můžeme se podívat na inkviziční protokoly a zjistit, z čeho byli dotyční obžalovaní, kdo je udával a z jakého důvodu, kdo je hájil apod. Zjistíte, že spousta věcí je jinak, než si mysleli. Dozvídáme se, že někdo vidí svět jinýma očima. Učí nás to respektu a nutí k tomu zamyslet se nad tím, že to, co dneska děláme běžně, může být v budoucnu vnímáno jinak, než jak je tomu nyní. Určitě je dobré klást důraz na moderní dějiny. 19. a 20. století je nejvíce zodpovědné za dnešní podobu světa. Slouží pro lepší orientaci v současnosti i budoucnosti. 

Která období z historie zajímají studenty nejvíce? Předpokládám, že právě moderní dějiny, první a druhá světová válka. Učit se o Habsburcích nebo Jagelloncích pro ně musí být dost nezáživné, ne?
Je to přesně tak. Moderní dějiny a hlavně války zajímají hlavně kluky. Spoustu dětí však zajímá i normalizace, o které slýchají od rodičů, prarodičů, na rodinných oslavách. Tady už se dotýkáme rodinné paměti, která je různá. Někdy může rodina dané období vidět úplně jinak. Zase je to příležitost, kdy děti samy vidí, že to reálně ovlivňuje i současnost. Ve výuce rozhodně nechceme zůstávat u válek. Chceme se dostat dál, podívat se na životy lidí později, z jiných úhlů pohledu. Některé hodiny tak mám zaměřené i na to, jak se mísily sport a totalita. Po nástupu komunismu hodně sportovců skončilo v lágrech, rok 1968 už je zase jinou kapitolou. Morální dilemata pak představují postoje Věry Čáslavské či Emila Zátopka. Zase je to něco, co je vtáhne, napasují si to na to, jak to vidí dnes. 

Kromě učitele děláte také výchovného poradce. Co všechno tato funkce obnáší a jak moc je v dnešní době důležitá? S jakými případy se nejčastěji setkáváte? Co všechno musíte se studenty řešit?
Společně s dalšími kolegy tvoříme tým ve složení výchovní poradci, metodici prevence a školní psycholožka. Takto společně řešíme nejrůznější věci, prevence sociálně patologických jevů. Jako výchovný poradce mám bohužel spoustu práce spojené s papírováním. Ať už jde o různé žádosti do pedagogicko-psychologických poraden, speciálně-pedagogických center, uzpůsobení podpůrných opatření týkajících se dyslexie, dysgrafie, úprava podmínek při zkoušení, při učení a další. Věnujeme se kázeňské problematice, volbě povolání ve vyšších ročnících, výběru vysoké školy, protože většina dětí si dává přihlášky na vysoké školy. Čím dál tím více řešíme i psychické problémy, které zaznamenávají obrovský nárůst v poslední době.

Čím si to vysvětlujete?
Je těžké na to odpovědět, protože to nikdo neví. Každopádně jde o nárůst v desítkách procent. Čím dál častěji se objevují úzkostné stavy, deprese či sebepoškozování. Faktorů je více. Roli určitě hrají sociální média, určitý podíl na tom měl i covid. Otázka je, jestli má smysl hledat příčiny. Hlavně ale musíme řešit to, jak pomoct lidem, kteří jsou v problémech. Určitě neplatí, že by děti byly křehčí, že toho méně vydrží. Vychovali jsme je, vytvořili jsme pro ně svět, ve kterém nyní žijí. Měli bychom se tak otáčet sami k sobě. Nemůžeme z těchto problémů vypustit nás dospělé a hledat problémy jen mezi dětmi. Známý a uznávaný psycholog Jiří Horáček mluví o tom, že dnes je svět velice málo předvídatelný. Faktem je, že děti mají celý život před sebou, jsou porovnávány s celým světem. Hodně věcí se může rychle změnit, takže není jednoduché se s tímto vypořádat. Dříve bylo mnohem více věcí jasně nalajnovaných a člověk nestál před tolika každodenními volbami. V tomto je dnešní doba úplně jiná. 

Když bychom se vrátili do dob vašich studií, kdy jste byl ve věku vašich současných studentů, které předměty vás nejvíce bavily a co jste dokázal ve výuce ocenit? Ostatně dá se to vůbec srovnávat po tak dlouhé době nebo je dneska všechno jinak?
Studoval jsem gympl ve Frýdlantu nad Ostravicí. Pamatuji skvělé učitele a říkám si, proč jsme si jich vážili. Měl jsem moc rád dějepis, na základce i matiku a tělocvik. Hodně jsme obdivovali, že nás učitelé mají rádi, že nás respektují, jsou autentičtí, že u nich přesně víme, na čem jsme. Vážili jsme si toho, že jsou přímí a otevření. Ostatně přesně o to se snažím. A respektovat musí nejen studenti mě, ale také já je. Respekt musí být vzájemný. Na gymplu i na vysoké škole jsem zažíval deprese, proto jsem si udělal psychoterapeutický výcvik, jelikož jsem sám zažil, jak je svět na nic. Zjistil jsem tak, jak se dá takový stav překonat a jak na něm člověk může vyrůst. Nyní dokážu díky tomuto výcviku mnohem lépe naslouchat. Tohle je hodně důležité téma. Je třeba opečovávat nejen děti, ale také učitele.

V současnosti existují nemalé rozdíly mezi lidmi. Ne všechny děti mají stejné, srovnatelné podmínky ke studiu. Mohou s tím školy něco dělat?
Existují studie, které ukazují, že dobré školy v zemích jako je Finsko, Estonsko, Singapur nebo Kanada fungují jako socioekonomický výtah, který umožní vyšplhat po pomyslném žebříčku i dětem z ne úplně ideálních socioekonomických podmínek. V tomto ohledu je na tom Česká republika velice špatně. Pořád tady platí velká korelace, nevzdělaní rodiče = nevzdělané děti. Ale taky je pravda, že se to nyní hodně mění k lepšímu. Naše škola má teď vynikajícího ředitele, skutečného lídra, který klade veliký důraz na seberozvojové projekty, na základě kterých si studenti mohou vyzkoušet spoustu věcí nejen po teoretické, ale také praktické stránce, což jistě v budoucnu ocení.

Zmínil jste seberozvojové projekty pro studenty. A co učitelé? Sám jste mluvil o tom, že se svět rychle mění, takže i vyučující by se měli neustále vzdělávat a sledovat aktuální trendy nebo je to jinak?
To rozhodně. Učitelem se člověk nerodí, ale stává. Sám si hodně věcí načítám. Dneska existuje mnoho skvělé pedagogické, psychologické literatury. Máme celou řadu skvělých výzkumů. Ukazují, jaké jsou nejlepší metody učení, jak dávat zpětnou vazbu. Pokud se tohle člověk naučí, tak jako učitel nesmírně povyroste. Je to jako trenér. Když má patřičný background, je to pak úplně jiný level. Nesmírně důležité je naučit se učit a neustále se vzdělávat.

Umí současné pedagogické fakulty připravit učitele na jeho kariéru nebo mají větší či menší rezervy?
Musím přiznat, že když jsem studoval Filozofickou fakultu na Univerzitě Palackého v Olomouci a následně si přidal pedagogické minimum, tak škola fungovala perfektně po odborné stránce, ale rozhodně mě nenaučila, jakým způsobem mám učit nebo jak mám jednat s lidmi. To jsem se naučil až když jsem dvanáct let provozoval fitcentrum. Každopádně dneska se to už mění. Na fakultách působí spousta progresivních učitelů, kteří využívají různé projekty, moderní metody, hodně se to zlepšuje. Každému učiteli by pak rozhodně pomohl nějaký sebezkušenostní výcvik. Učitelství je těžká práce s lidmi, s žáky, kolegy, rodiči. Ohromně mi pomůže, když více poznám sám sebe, jak reaguju v daných situacích, proč mi něco vadí, když kolegovi ne, proč mě dokáže vytočit zrovna to a jiného to nechává poměrně klidným. Stálo by za to, kdyby učitelé měli supervize, čas od času přišli za někým, kdo stojí trochu mimo a nazírá na jejich práci s určitým odstupem. Za koučem, psychologem, analytikem. Pomohlo by jim to proti vyhoření a zároveň je to posunulo dál. Tohle je krásně vidět i v sociální práci, kde mají supervizi. Moderní vědecké výzkumy nám poskytují fascinující informace o tom, jak funguje lidský mozek, jak se učíme, jak nás ovlivňuje stres. Když tohle budou učitelé znát, posunou se obrovským způsobem dopředu.

Nastínil jste, že jste se jednu dobu, přesněji dvanáct let, živil úplně jinak. Provozoval jste fitcentrum. Co vás vedlo k tomu vrátit se do školy? Přece jen je to úplně něco jiného…
Pomalu jsem vyhoříval, dneska jsem za tuto změnu nesmírně rád. Už při provozování fitcentra jsem se hodně vzdělával. Naučil jsem se učit, jednat s lidmi, ale postupně jsem vyhoříval, lidé už mě štvali. Chodil jsem do práce s nechutí. Posilovnu navštěvoval místní ředitel a pár učitelů. Ředitel mě lákal, ať jdu k nim učit. Přitom jsem si říkal, že učím pořád a nesmírně mě to baví, protože jsem lidem nastavoval jejich cíle a pomáhal jim jich dosáhnout. První rok jsem učil na poloviční úvazek. Dneska jsem za tuto změnu nesmírně rád. Už jsem starší, zkušenější. Rozhodně mám výhodu, že jsem nebyl celou dobu ve školství. Kdyby to tak bylo, už bych byl třeba vyhořelý. Rozhodně bych nevyhrál soutěž Global Teacher Prize. Je nesmírně cenné, když si vyzkoušíte i úplně jinou profesi. Člověk tak získá určitý nadhled a uvědomí si, že svět není jen o problematice, kterou vyučuje.