Stolní tenis je halový sport, který vznikl na konci 19. století v Anglii, ale brzy se stal populárním prakticky na celém světě. Je jedním z tzv. individuálních sportů, ovšem v soutěžích družstev nabízí všechny atributy kolektivního sportu. Hraje se na stolech a pomocí pálky hráč přes síťku umisťuje míček na soupeřovu polovinu. Stůl má výšku 76 centimetrů, což většinou umožňuje hru i dětem od pěti či šesti let.

„To je také doba, kdy je vhodné se stolním tenisem začít, protože je to nesmírně technicky náročná hra. V současnosti patří mezi nejoblíbenější a je nejrozšířenějším sportem na světě. Světová federace sdružuje dvě stě dvacet šest národních asociací, vůbec největší počet ze všech sportů,“ uvádí Nikolas Endal, předseda České asociace stolního tenisu s tím, že krása stolního tenisu spočívá v jednoduchosti na začátku, kdy dítě nebo hráč s tímto sportem začíná, až po pohybově často neuvěřitelné dovednosti nejvyspělejších hráčů a hráček na světě. „Díky potahům na pálce dokážou míčku udělit rotaci, kdy divák často kroutí hlavou nad tím, jak míček nad síťkou létá,“ dodává.

Mezi dětmi je o stolní tenis stále stejně vysoký zájem. Konkrétně v České republice patří mezi jeden z mála sportů, kterému neustále roste členská základna. Česká asociace stolního tenisu čtyři roky po sobě pořádá náborovou akci s názvem Všichni za stůl, kde tým zkušených hráčů a hráček společně s moderátorem objíždí základní školy a předvádí dětem prvního i druhého stupně kouzlo tohoto sportu.

„Tyto show se prakticky v každém městě setkaly s obrovským nadšením a na školách vznikají nové a nové kroužky stolního tenisu. Ve spolupráci s tamními kluby se rodí nové naděje pro český stolní tenis. Tento přístup, kdy kluby přichází za dětmi přímo do škol, je nejefektivnějším způsobem, jak novým zájemcům tento sport představit,“ říká Nikolas Endal. 

Při hrách se hodně pracuje s pálkou a míčkem, aby dítě získalo cit pro odraz

V úplných začátcích dítě nepotřebuje nijak složitou výbavu. Kromě sportovního oblečení a tenisek potřebuje pouze pálku, jejíž cena se pohybuje v řádech stovek korun. Ve většině klubů však pálku dostane zdarma.

„Postupem času, kdy se přibližně po dvou letech dostane úplný začátečník na úroveň, aby mohl jezdit na turnaje, je potřeba počítat, zejména s přihlédnutím na věk dítěte, s tím, že rodič na turnaje často jezdí se svým dítětem. V klubech ovšem systém funguje tak, že na turnaje mimo působiště klubu jezdí s dětmi zkušení trenéři a trenérky, které, podobně jako v jiných sportech, mají za své svěřence plnou zodpovědnost,“ poznamenává Endal.

A jak vypadají takové tréninky stolního tenisu? V úplných začátcích se klade důraz zejména na všestrannou pohybovou dovednost. Děti formou her a soutěží zlepšují koordinaci, získávají pohybové návyky, které jsou pro stolní tenis klíčové. Jde zejména o práci nohou, rychlost, dynamiku, ale také ohebnost a krátkodobou vytrvalost.

„Při hrách se hodně pracuje s pálkou a míčkem, aby dítě získalo cit pro odraz, pohyb míčku a ve chvíli, kdy si stoupne za stůl musí mít představu o základu této hry, tedy dopad a odraz míčku od stolu. Náročnost se zvyšuje v závislosti na individuálních schopnostech každého dítěte,“ přibližuje Endal.

„Někdo je schopen doslova po pár týdnech trávit už u stolu desítky minut během každého tréninku, někdo potřebuje trochu delší čas. Kromě nácviku základních postojů, základních úderů a dalších individuálních činností, je stále dost prostoru pro doplňkové hry. Obecně se dá říct, že stolní tenis je sportem, kde je potřeba pracovat na zdokonalování techniky formou častého opakování stejného pohybu,“ pokračuje.

V počátcích dítě absolvuje v průměru dva až tři tréninky týdně. Postupně se tréninková zátěž zvyšuje a osmi a devítileté děti už trénují každý den, s výjimkou víkendu. „Tréninky bývají maximálně dvouhodinové, což není s ohledem na školní povinnosti a chuť vykonávat další aktivity nic nepřiměřeného. Teprve až ve chvíli, kdy je zřejmé, že dítě má veliký talent a chce se stolnímu tenisu věnovat závodně, intenzita přípravy a délka tréninku narůstají.“

U stolního tenisu je kromě mnoha dalších atributů velice důležitá píle a trpělivost. Jako v řadě jiných technicky náročných sportů, vyžaduje i stolní tenis naprosto dokonalé zvládnutí techniky. „Opakující se nácviky jednotlivých úderů se mohou zdát některým dětem stereotypní. Pak je ovšem věc trenérů, aby tyto tréninky prokládali soutěžemi a hrami, aby se děti odreagovaly a mohly se v dalších minutách opět soustředit,“ říká Endal. 

Hráč se neobejde bez zvládnuté techniky a sebekázně

Stolní tenis není, alespoň v úplných začátcích, nikterak extrémně fyzicky náročný sport. Ať už jde o výšku či stavbu těla, zapojit se do tréninku může prakticky každý. Výhodou je, že v nejmladších kategoriích mohou společně trénovat kluci a holky, v klubech vzniká parta, která tráví spoustu času společně. Navzájem se povzbuzují na turnajích, ovšem soutěží i mezi sebou.

„Ti nejlepší pak vidí možnosti cestování, poznávání nových herních stylů a navazování kamarádských vztahů s hráči nejen v rámci republiky, ale i celého světa,“ upozorňuje Endal.

Ke každému sportu pak patří i různá zranění. Nejčastějšími problémy, které mají vrcholoví stolní tenisté, jsou zranění paže hrací ruky. „Musí si dávat pozor na klouby dolních končetin a čas od času se objeví problémy se zády. Nejde většinou o žádná vážná zranění, která známe z kontaktních sportů. Většině z nich se dá předejít vhodným kompenzačním cvičením a dodržováním životosprávy,“ podotýká Endal.

„Stolní tenisté se i na vrcholné úrovni drží i ve věku kolem čtyřicítky. A dokladem dlouhověkosti jsou účasti na turnajích veteránů, kdy není výjimkou, že za stolem proti sobě hrají dva devadesátníci a stále to s pálkou hodně umí.“

A co všechno dokáže stolní tenis děti naučit? „Jako v každém jiném odvětví sportu, také ve stolním tenise hovoříme o disciplíně, řádu, povinnostech, touze po vítězství a umění přijmout porážku. Díky své rychlosti vyžaduje stolní tenis umění absolutního soustředění, díky různým herním stylům je potřeba umět reagovat na jejich změnu. Tomu se říká taktika či strategie. Stolní tenis zkrátka rozvíjí osobnost člověka či dítěte jako celku. Bez zvládnuté techniky a hodin strávených u stolu se hráč neobejde stejně jako bez sebekázně,“ uzavírá Endal.