Magazín / Aktualně  |  Rozhovor

Česká republika    > > >    vybrat region

Dětská psycholožka: Epidemie koronaviru nejvíce poznamenala dospívající děti. Ublížila hlavně sociální izolace

Ilustrační foto.

  • Rozhovor
  • Jan Smekal
  • 31.3.2022
  • Shutterstock

Dětská psycholožka: Epidemie koronaviru nejvíce poznamenala dospívající děti. Ublížila hlavně sociální izolace

Epidemie koronaviru napáchala spoustu škod. Neušetřila ani nejmladší část populace. Velikou měrou se negativně podepsala na psychice dětí. Klinická psycholožka Leona Jochmannová z Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v rozhovoru mluví o tom, v čem epidemie dětem ublížila nejvíce, s jakými případy se setkává nejčastěji či jak by mohl zlepšit psychiku dětí kterýkoliv dospělý člověk.

Nejen dospělí, ale i děti se musely vypořádat se všemi strastmi, které s sebou přinesla epidemie koronaviru. V čem jim podle vás ublížila nejvíce?
Dětem nejvíce ublížila sociální izolace. Nebyly mezi svými vrstevníky. Ublížilo jim i to, že nechodily do školy. Distanční výuka byla pro ně velmi náročná a stresující. Nebyla správně vyvážená, protože některé děti měly lepší přístup k internetu, jiné o poznání složitější. S některými se rodiče učili více, s některými dětmi však třeba skoro vůbec. A děti byly izolovány nejen od svých vrstevníků, ale také od širší rodiny. Dlouhou dobu neviděly babičky, dědečky. To všechno je vystavovalo stresu. 

Podstatnou část tohoto období strávily děti školou povinné na distanční výuce. Na delší dobu ztratily přímý kontakt se svými spolužáky a kamarády. Které děti to nesly zvlášť těžce? Jak moc je poznamenalo takové sociální odloučení?
Nejvíce to poznamenalo dospívající. Když se bavíme o dětech, tak ty od dvanácti let a starší. V této vývojové fázi je nesmírně důležitá osobní komunikace se svými vrstevníky, kterou v žádném případě nemohou nahradit sociální sítě. Naopak ty to ještě zhoršují. Pokud jde o menší děti, tak předškoláci chodili do školky, výhodu měly děti do dvanácti let, které mají sourozence, dokázaly to také vyvažovat díky péči rodičů, kteří s nimi zůstali doma. Dospívající však zůstali bezprizorní, byli zavření od rána do večera ve svých pokojích, kde se učili na distanční výuce, maximálně byli na sociálních sítích. Někteří sice odpoledne chodili ven, ale ztratila se možnost být v přirozeném kontaktu s ostatními a komunikovat s nimi. A toto je ve vývojové fázi dospívání velmi důležité. Proto psychické potíže, které s sebou tato doba přinesla, se nejvíce týkají právě dospívajících dětí.

Za nejrizikovější skupinu se všeobecně považují senioři. Lidé měli kontakty s nimi, pokud možno, co nejvíce omezit. V praxi tedy děti prakticky nesměly vídat babičky a dědečky. Dá se něco takového vysvětlit malým dětem, aniž by to na ně nějak negativně dopadlo? Zvlášť, když mnohé babičky či dědečky zbožňují…
Tady je třeba odlišit dvě věci. Jedna je to, jak jim to vysvětlit a druhá, jaké to mělo následky. Pokud jde o vysvětlení, tak není až takový problém vysvětlit dětem, proč jim takový kontakt nebyl umožněn. Hlavně z toho hlediska, že chránili dědečka a babičku. Druhá věc je, jaký to mělo následek. Pokud prarodiče dříve vnoučata často hlídali nebo s nimi byli hodně v kontaktu a jsou důležitým prvkem rodinného systému, tak došlo k velké ztrátě propojenosti. Některé rodiny to řešily tím, že si příbuzní často telefonovali nebo se spojili prostřednictvím videokonference. Senioři v domovech důchodců však byli od svých blízkých izolováni. Na jednu stranu je to mělo zdravotně ochránit. Ale z hlediska sociálního kontaktu šlo o zásadní narušení vztahů i emoční stability. Co je mnohem horší, a to považuji za nevratné - je, že senioři často umírali sami, bez přítomnosti svých blízkých, bez možnosti se s nimi rozloučit, bez možnosti uspořádat pohřeb tak, jak bylo dříve běžné. To je něco, s čím se hodně rodin bude ještě dlouho vyrovnávat.

S jakými případy zapříčiněnými covidem se na vás či ostatní dětské psychology rodiče dětí obracely nebo stále obracejí nejčastěji?
Když bych měla mluvit ze své zkušenosti, ale i ze zkušeností kolegů, tak velmi narostlo množství úzkostně depresivních stavů u dětí. Úzkosti, depresivní stavy, nárůst počtu případů sebepoškozování, různého zvláštního chování, kdy se děti začaly chovat, jako kdyby měly narušenou osobnost či závažnou psychickou poruchu. To, co dříve bylo okrajovou záležitostí, se teď objevuje v daleko masovějším měřítku. Spousta dětí se dekompenzovala, tzn., před pandemií byly jejich psychické potíže udržitelné v nějakém snesitelném rámci, pandemie to umocnila takovým způsobem, že dětské psychiatrie jsou zcela zahlcené dětmi, které mají psychické problémy různého typu a kapacitně se to vůbec nedaří zvládat.

To je určitě hodně závažný problém. Dokážete říct, jak dlouho potrvá, než se děti z těchto psychických potíží dostanou? Zřejmě je to hodně individuální případ od případu, že?
Hodně záleží na tom, jestli se už rozvinula i psychiatrická diagnóza, která kupříkladu potřebuje psychiatrickou medikaci, odbornou péči, či psychoterapii, které je třeba u nejzávažnějších případů akutně nasadit. Minimálně klinicko-psychologickou, psychoterapeutickou. Dětští psychiatři by také měli mít prostor pomoci u závažných případů. Velikým problémem je však i to, že dětských psychologů i dětských psychiatrů je velmi málo. Současný systém tak kapacitně vůbec nestačí pokrýt potřeby dětí, které vyžadují psychoterapii. To je jedna věc. Druhá je pak tam, kde se to dá ovlivnit z hlediska rodiny nebo společnosti. A sice takovým způsobem, aby se život vrátil co nejvíce do normálu. Tedy, aby děti opět chodily normálně do školy, do kroužků, do kolektivů, aby v rodinách fungovala komunikace, aby děti neseděly u tabletů, počítačů, na sociálních sítích. Toto nebylo zdravé už před pandemií. Avšak pandemie to ještě umocnila. Spousta dětí už v izolaci zůstala. Děje se velmi nezdravý jev, kdy děti si zvykly sedět v uzavřených prostorech u tabletů a počítačů, komunikují převážně virtuálně, a tím ztrácí kontakt s normálním světem. Jednoduchá odpověď by byla taková, že u dětí, u kterých to nepřesáhlo nezdravou míru, je důležité, aby chodily do kroužků, komunikovaly se svými vrstevníky, aby rodina chodila ven, na vycházky, aby nikdo nebyl izolovaný virtuálním světem. To by měla být první pomoc proti problémům, do kterých se děti dostaly. 

Nyní už se o koronaviru takřka nemluví. Hlavním tématem se v poslední době stala válka na Ukrajině. Nikomu určitě na klidu nepřidá. Co nejrozumnějšího může udělat kdokoliv z nás, aby dětem pomohl zorientovat se v této problematice?
To je hodně široká otázka. Z hlediska orientace už se první kroky udělaly, protože válka běží už nějaký týden a jak ve školách, tak v rodinách už proběhlo to, co mělo, pokud jde o informování. Vytvořily se dobré letáky věnované tomuto tématu. I v televizi byla vidět dostatečně velká osvěta. Vysvětlování, že je válka a proč se něco děje, už je ve většině případů za námi. Bohužel velmi záleží na tom, jaký postoj má daná rodina. Tedy jak samotní rodiče zpracovávají to, co se děje. Tady pozoruji, že je velký rozdíl mezi těmi, kteří mají hodnotový systém postavený tak, že válku berou racionálně, že vždy tady války a zlo byly, vnímají nějakou míru ohrožení, ale nenechávají se tím pohlcovat. Jsou obezřetní, prakticky uvažující, aby chránili sebe, děti a své blízké. Nepřesahuje to u nich zdravou míru nějaké nezdravé paniky. Oproti tomu jsou ale rodiny, které mají šíleně silné zahlcující úzkosti a strachy. Díky tomu se radikalizují a zpracovávají situaci nezdravým způsobem. A to všechno doléhá na děti. Ty se pak potkávají ve škole. Z různých rodin, z různých názorů, z různých hodnotových systémů. A teď jsou z toho zmatené nebo situaci vytěsňují, popírají, stejně jako jejich rodiče. Je třeba dělat osvětu ve společnosti, aby rodiče dokázali tuto situaci ustát a řešit a nazírat na ni racionálním a konstruktivním způsobem. Je třeba, aby to pak probíhalo i v rámci škol, aby děti byly uklidňovány a stabilizovány. Základem by mělo být říkat, že jde o vážnou a nebezpečnou situaci, ale že uděláme všechno pro to, abychom ochránili sebe a své děti, stejně jak je důležité dělat něco pro někoho dalšího. To by mělo být základním poselstvím a snižuje to stres. A pak odpovídat jen na otázky, na které se dítě ptá. A to přiměřeně jeho věku. Jinak se budu bavit s předškolákem, jinak se školáky a jinak s dětmi od dvanácti let, se kterými už to bude spíše o dialogu, kdy dětem budu odpovídat na konkrétní otázky a třeba i konkrétní strachy, které bude mít.

Dá se nějak zobecnit, co v současnosti nejvíce pomůže k tomu, aby se zlepšila psychika u dětí? Na co hlavně u nich nesmí nikdo zapomínat? Na co je třeba se soustředit především?
Je to několik kroků, které může udělat každý dospělý, který je v kontaktu s dětmi. První vypadá banálně, ale je to ten krok, že dospělý v prvé řadě by měl sám sebe zklidnit. Rozrušený, úzkostný či emočně nevyrovnaný dospělý nemůže uklidnit své dítě, které se něčeho bojí. První věc tedy je uklidnit sám sebe a udělat si v sobě pořádek vzhledem k této ohrožující situaci. Další věc je minimalizovat sledování médií v rodině a sledování médií dětmi. Měla by tam být zdravá míra, že je budeme sledovat třeba jen dvakrát denně, abychom byli v obraze, co se děje. Před dětmi by neměly být pouštěny obrazové materiály, na kterých je vidět válka v přímém přenosu, kde jsou mrtví. To zvyšuje nepřiměřenou úzkost. Další bod je žít normální život i v této situaci. Dodržovat obecné rituály, usínací rituály, povídat si s dětmi, být v kontaktu, neodpojovat se od sociálního kontaktu a komunikace tím, že každý se dívá do svého mobilu nebo počítače, být maximálně venku, co to jde, chodit s dětmi ven, na průlezky, hřiště, protože přes pohyb se děti dobře zbavují stresu. Dělat tyto zdánlivě samozřejmé kroky, abychom se s dětmi neocitli v úzkostlivé bublině. Nezapomenout pečovat o své zdraví. Klíčové je zdraví dospělého, které se potom přenáší na děti. Neměli bychom děti zúzkostňovat představou, že všichni budeme utíkat do jaderných krytů a že zítra tady bude válka, ale brát to racionálně, mluvit o reálném nebezpečí a o krocích, které by se daly dělat, ale nebavit se o katastrofických scénářích.

Není sporu o tom, že se všichni nacházíme ve velice tíživé době. Dá se v ní najít i něco pozitivního a povzbuzujícího?
Chápu, že lidé, kteří zažili velký stres, odloučení, izolaci, někteří i existenční potíže v době covidu, se ve svých myšlenkách upnuli k tomu, že situace spojená s covidem jednou skončí. Což je fakt. Představa naděje, že něco vydržím a pak to skončí, dává smysl, že se to snažím vydržet. Teď přišla válka znamenající velkou nejistotu. Vůbec nikdo neví, jak to dopadne a jak nás to všechny zasáhne. V prvé řadě musíme každý začít sám u sebe. Pečovat o své duševní zdraví. Pokud jde o zklamání, vyčerpání, je třeba si uvědomit, že lidstvo takto funguje od nepaměti. A to, že jsme třicet let žili v klidném a relativně bezpečném světě, to byla spíše výjimka. Neustálé ohrožení, změny a stresové situace patří k (nejen) lidskému životu. Je dobré být na to připraven. Tohle je život. Nemůžeme žít ve skleníku a myslet si, že bude stále jen klid a pohoda. To, že jsme to takto třicet let zažívali, byla spíše vzácná a krásná výjimka než to, že by to v lidském životě bylo normální. O to více bychom si toho měli vážit. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že taková zkušenost, kterou lidé mají v paměti, říká, že vždycky tohle lidstvo přežilo. Máme generace babiček a dědečků, rodičů, kteří přežili válku. Přežili totalitu, těžké věci, protože všechno, co začalo, také jednou skončí. A potom následuje zase něco jiného. Tohle by mělo dávat naději v tom, že každá krize v sobě přináší velkou změnu, která v mnoha ohledech bývá i pozitivní. Každý člověk, který alespoň trochu zná historii, by se nad tím měl zamyslet a viděl by, že válečné následky a utrpení po sobě přinesly i pozitivní věci. Většinu dětského života a začátek dospělosti jsem zažila v totalitě, takže se ničemu, co se teď děje, nedivím, ani se ničeho neděsím. Zažili jsme, jaké to je žít v totalitním státě, na který ze Západu i Východu míří vzájemně jaderné rakety, s neustálou hrozbou jaderné války. Mám pocit, že současná generace na to zapomněla, že i tohle je svět kolem nás. V 90. letech byla válka v Jugoslávii, ostatně pořád se někde válčí. Jen my byli doposud bezpečným ostrovem, ale s tím se nedá počítat věčně. Musíme si tak každý budovat nějakou odolnost, abychom se nehroutili před každým ohrožením. To je úkol pro každého z nás.