Pandemie koronaviru se výrazně podepsala na sportování dětí. Restriktivní opatření jim neumožňovala navštěvovat zájmové kroužky a tréninky ve sportovních oddílech. Místostarosta T.J. Sokol Hradec Králové Vítězslav Perun v rozhovoru mluví o tom, jak velkou škodu napáchala epidemie v oblasti sportování dětí. Zmiňuje také to, jak velký hlad po sportování je mezi dětmi po odmlce, která trvala tak dlouho nebo o které sporty je u nich v současnosti největší zájem.
Jak moc se pandemie koronaviru podepsala na sportování dětí? V čem jim nejvíce ublížila v oblasti sportu, sportování?
Tak předně je nutné definovat, že pandemie měla dvě zásadní oblasti dopadů. Jednak na aktivní sportovce ve chvíli, kdy měli samotné onemocnění a museli řešit komplikace, které jim přineslo. Ale otázka asi více míří na restriktivní opatření, která zásadně sportování omezila. Tam se pandemie projevila v plném rozsahu a všechny formy sportování byly slabými alternativami, které nemohou poskytnout dětem celý rozsah podnětů, které jim klasický trénink s trenérem přináší. Ublížení spatřuji kromě specifických dovedností hlavně ve ztrátách návyků a režimu.
Dá se říct, kterou věkovou skupinu postihla nejvíce, pokud jde o sportování?
Čím menší děti a větší skupina, tím složitější situace pro trenéry, rodiče a výsledný dopad na děti. Dále si myslím, že dopad byl na všechny starší sportovce, kteří byli zrovna v nějakém změnovém období, jako je změna školy, klubu, trenéra nebo tréninkové skupiny. Tam, kde působí profesionální trenéři, tak byla situace nejspíše lepší. Hlavním důvodem je to, že na tyto věci mají podstatně více času než dobrovolní trenéři. Těch "profíků" ale není moc, a i tak neměli jednoduchou situaci.
Už před pandemií na tom byly některé děti poměrně špatně, co se pohybu týče. Jak moc pandemie tento problém ještě prohloubila?
Tragicky. Asi to nebudu více rozvíjet, kromě toho, že uvedu jeden příklad za všechny. Dneska na tréninku neučíme osmileté děti nejprve například kotoul, ale házet a chytat míček. To ale mají umět podstatně mladší děti...
Když už to vypadá na to, že epidemie skončila, přestala platit veškerá opatření, jaký je zájem dětí znovu sportovat? Vrací se ke sportování nebo zpohodlněly a je třeba je ke sportu zase přitáhnout?
Zájem dětí sportovat je. Někdy ale chybí motivovaní trenéři. Pochopitelně určitá míra lenivosti je na dětech vidět. Nedělali jsme si srovnání, ale odhaduji, že absence na trénincích se po návratu zvýšila. Prostě se někteří naučili chybět a nepřijde jim to zvláštní.
Pokud je třeba děti zpátky přilákat, přitáhnout ke sportování, co je k tomu třeba? Existuje na to nějaký „zaručený“ recept?
Zaručený recept asi není. Nepochybně je dobrou pomocí kvalitní zázemí a pěkná sportoviště. Ta ale v Česku dost často chybí. Takže takový začarovaný kruh. V předchozích letech se začaly do sportu finance navyšovat, ale nyní to zase výrazně klesá. Chtěli bychom mít zdatné děti, ale moc pro to neděláme. Dalším receptem je kvalitní trenér. Kvalitní znamená nejen šikovný, ale člověk, který si najde čas na komunikaci s rodiči, studium a školení atd. Budu se opakovat, ale ocenění (zaplacení) trenéři jsou také jen někde.
Které sporty (typy sportů) především by mohly v dnešní době oslovit nejvíce dětí?
U nás v TJ máme atletiku, basketbal, gymnastiku, judo, kanoistiku, taekwondo, všestrannost, zápas a další. Mám takový dojem, že všechno děti baví. Nyní na jaře s možností chodit ven máme tradičně nával na venkovních sportech, což je atletika, kanoistika a všestrannost. A je to pochopitelné. Děti už mají uzavřených prostor dost a chtějí být na čerstvém vzduchu.
Dovedete si představit, že by znovu někdy přišla opatření, která by neumožňovala dětem sportovat?
Radši na to nemyslet... Ale s ohledem na věci, které se dějí, to vyloučit nelze. Bohužel. Ale abychom rozhovor zakončili optimisticky, tak my jsme na to nachystaní lépe než dva roky zpět!