Píšete knihy, které jsou určené dětem předškolního a mladšího školního věku. Proč jste si vybrala právě tuto věkovou kategorii, když jste začínala psát?
Svou prvotní profesí jsem paní učitelka. Myslím, že si s dětmi rozumím, slyšíme na sebe. Baví mě dívat se na svět dětskýma očima, vymýšlet nesmysly, hrát si. Co je dovoleno v dětské literatuře, v literatuře pro dospělé by bylo považováno za dětinskost.

Vydala jste okolo pěti desítek knih pro děti. Které z nich měly doposud největší úspěch a co se na nich čtenářům nejvíce líbilo?
Největší úspěch zaznamenala kniha Zachráněné Vánoce. Je to příběh o malém chlapci s velkým srdcem. Vyprávění doprovází až trnkovsky laděné obrázky japonské ilustrátorky Iku Dekune. Kniha vyšla i v Japonsku. Do japonštiny ji přeložila paní Yuko Kimura, která japonským dětem přibližuje českou dětskou literaturu.
Hezké recenze má kniha Já, štěně. Je plná haf a huf, takže se rodičům dobře čte. Děti baví i kniha Táta za tři skleněnky. Je o Ondrovi, který si hledá tátu.

Na jakých titulech v současnosti pracujete? Co vás momentálně nejvíce zaměstnává?
Společně s Ivonou Březinovou a Petrou Štarkovou píšeme pro edici Má to háček (Albatros-Pasparta). Je to edice, která má za cíl pomáhat dětem v tíživých situacích. Zpracováváme témata jako jsou rozvod rodičů, střídavá péče, dítě s ADHD, dítě s cukrovkou apod. Vedle příběhu najdete v knize i návod, jak se s daným problémem popasovat. Učitelé si mohou na stránkách nakladatelství Pasparta zdarma stáhnout pracovní listy. Moje kniha z této edice se jmenuje Smutno se musí vyšeptat a je o depresi u jednoho z rodičů. Brzy se bude připravovat kniha o dětské obezitě.

Kde všude hledáte inspiraci při psaní knih pro děti a na co všechno musíte brát ohled při psaní takových titulů?
Inspirace je všude kolem nás. Stačí jen poslouchat a mít otevřené oči. Děti zvládnou pojmout i těžká témata. Například má poslední kniha Jmenuji se Olenka je o útěku před válkou. Té tíhy ale nesmí být moc a určitě by měla být odlehčena šťastným koncem, nebo alespoň nadějí na šťastný konec.

Kolik času přibližně strávíte při psaní jedné knihy a co všechno taková práce obnáší od prvotního nápadu až do doby, kdy je kniha k dostání v knihkupectvích?
Protože píšu pro děti, moje knihy nejsou rozsáhlé, tudíž mi nezaberou tolik času. Dětskou knihu dokážu napsat za měsíc. Ilustrátoři potřebují více času. Když svou práci odevzdají i oni, nastupují grafici. V počítači musí propojit text a ilustrace, starají se o vizuální stránku knihy. Někteří ilustrátoři jsou tak šikovní, že zvládnou i tuto roli. Nesmím zapomenout na práci redaktora a korektora, kteří hlídají jazykovou správnost textu. Pak se vše odesílá do tiskárny, kde se vytiskne dva tisíce až tři tisíce kusů jedné knihy.

Pracujete vždycky jen na jedné publikaci nebo míváte rozpracováno více titulů najednou?
Přiznám se, že nemám ráda přebíhání od jednoho textu k druhému. Snažím se dotáhnout jednu práci a až pak začít tu druhou.

Kromě psaní knih také spolupracujete s knihovnami na projektech podporujících čtenářskou gramotnost. Jak jsou na tom dnes děti se čtením? Které typy knih jsou mezi dětmi nejpopulárnější? Co by podle vás pomohlo zvýšit jejich zájem o četbu?
Stále slyším, že děti nečtou. To je však omyl. Děti čtou, ale jinak. Čtou na mobilech, na počítačích, tato moderní média jsou pro ně atraktivnější. Myslím, že nemáme právo se na děti zlobit. Je to spíš výzva pro nás autory dětských knih, abychom knihy dělali tak, že je zaujmou. Všimla jsem si, že populární jsou knihy, které děti znají z jiných médií, z televize, filmu apod. Stále oblíbený je Harry Potter. Čtenářsky atraktivní jsou série, kdy jeden díl knihy pobídne k přečtení dalších dílů. Řekla bych, že knihám pomůže i sdílení radosti ze čtení. Děti hodně napodobují, přečtou si to, co četl kamarád nebo nějaký jejich idol.

Když byste se vrátila do dětských let, jak jste na tom se čtením byla vy sama? Četla jste hodně? A jaká literatura vás nejvíce bavila?
Milovala jsem pohádky. Vedle klasických, ve kterých dobro vždy zvítězí nad zlem, jsem četla i ty moderní od Lady, Wericha, Nepila, Macourka. Doma jsme měli tajný poklad – Gabru a Málinku. Což byla kniha, která v oficiálních knihovnách nesměla být. Holky místo do pionýra chodily do náboženství. Byla jsem divný puberťák, bavilo mě číst povinnou četbu. Takže na bramborovou brigádu jsem si v batohu vedle svetru a tepláků vezla i Annu Kareninovou.

Jezdíte i po různých besedách. Jak takové akce vypadají? Co všechno na nich probíráte? Jak se na nich děti projevují? Na co se vás nejčastěji ptají?
Moje besedy jsou interaktivní. Nejsou o mně, jsou o knihách. Jsou to jakási divadelní představení a děti mi pomáhají hrát. Dotazy bývají až ke konci besedy. Děti se zajímají o mou tvorbu, ale třeba i o to, kolik mi je let.

Pracovat hlavou bývá v některých ohledech náročnější než fyzicky, rukami. Co nejčastěji děláte, když si potřebujete odpočinout, vyčistit si hlavu?
Někdo má po tetě kabelku, já mám po tetě jabloňovou alej. Žalovat na svět chodím jabloňovým stařenkám. V aleji, na zahrádce, v lese je mi opravdu dobře.