Členové formace Kašpárek v rohlíku rádi říkají, že hrají pro posluchače ve věkovém rozmezí 0 až 106 let. Písničky pak podle jejich slov musí bavit je i všechny jejich posluchače. Na konci letních prázdnin pak vždycky pořádají festival Kefír v zahradě zámku Kačina U Kutné Hory. V rozhovoru mluví o tom, jak jejich koncerty vypadají, čím dokážou děti nejvíce nadchnout nebo co naopak udělá největší radost jim. 

Kdy se zrodil nápad založit kapelu, která bude hrát pro děti?
Když člověk nerad vyhazuje věci, tak se pak klidně může stát, že třeba vznikne kapela. Stalo se to před víc než jedenácti lety v Českých Budějovicích, kde kolínský režisér a kreativec David Dvořák připravil dvě představení a v obou se hrálo a zpívalo. Davidovi přišlo škoda ty písničky zahodit, a tak vznikl nápad na CD a kapelu Kašpárek v rohlíku. 

Proč jste si vybrali zrovna punk? Neuvažovali jste i o jiných hudebních žánrech?
On to není úplně pank, on je to úplně přesně bejbypank, což může být vlastně libovolnej hudební styl. Protože bejbypank může v dětské hlavě znít i klidně jako opera, country nebo metal. Má to ale jedno důležitý pravidlo, nesmí to být odfláklý. Není totiž pravda, že dětem stačí málo. Snažíme se dodat naprosto dokonalej “dospěláckej” pocit z hudby nebo koncertu. 

Pro děti které věkové kategorie hlavně hrajete? Jste na některou z nich více zaměření nebo hrajete jednoduše pro děti jakéhokoli věku?
S oblibou říkáme, že hrajeme pro děti od 0 do 106 let. A pokud tohle právě čte někdo starší, klidně tu hranici posuneme. Správný dítě je totiž uvnitř pořád trochu dítětem, i když začne chodit do práce nebo platí hypotéku. To poznáte třeba tak, že vás láká šlápnout do kaluže, když jdete z porady. Někdy ani není úplně jasný, jestli si náš koncert užívá spíš bejbypankáč nebo maminka, která konečně může zapařit. A třeba nedávno na koncertě v Plané jsem si všiml čtyř slečen či spíše už dam, které si to užívaly, zpívaly a tančily jako o život i bez dětí. No a po koncertě říkaly, že to je pořád super, že na tom vyrostly. 

O čem zpíváte nejčastěji, abyste děti zaujali? Musíte při tvorbě písniček hodně myslet na to, že vašimi posluchači jsou právě děti?
Musí to bavit nás a naše děti. A vůbec to nemusí být dětské. Nebráníme se slovům ani slovním obratům, které by leckdo označil za naprosto nedětské. Ale nás to baví. Jen ať se děti ptají. Na posledním cédéčku u písničky Nežaluj může třeba padnout: “Mami, tati, co je to ten estébák?” Myslím, že naši posluchači jsou děti chytrých rodičů a ti se s tím popasují. 

Co se dětem na vašich písničkách, potažmo vystoupeních líbí nejvíce? Čím je dokážete nejvíce zaujmout?
Nejvíc možná tím, že to je opravdickej, naprosto naplno zahranej koncert. Takovej dospěláckej. K ničemu děti nenutíme, když třeba zpěvák nebo já, Kašpárek, skočíme z pódia mezi děti, tak si s nima spíš plácnem, než abychom je nutili dělat hada nebo třeba tancovat. A nejvíc se to rozjede, když zahrajem starý pecky, co už všichni znaj a vlastně se na ně těšej. A to mluvím už o všech, nejen o dětech, ale i maminkách a tatíncích. 

Jak vůbec vaše vystoupení či koncerty vypadají? Chodí na ně děti samotné nebo s sebou musí mít doprovázející rodiče či starší sourozence?
Jako když hraje Vypsaná fiXa, Sto zvířat nebo třeba Stouni. No dobře, na Stouny se teprve vypracujeme, zatím jsme o dost mladší. Ale ne, je to normální koncert se vším všudy, někdy s hostem, někdy s překvapením, zato vždy s přídavky a pořádnou atmosférou. Chodí celé rodiny a já jsem rád, že děti zvednou ty rodiče od televizí a vytáhnou je na koncert… Nebo je to obráceně? No, někdy se to fakt nepozná. A občas se táta taky hodí jako kůň. Ale na velkej koncertech se snažíme budovat dětskej kotel, aby každej na pódium dobře dohlídl. Každopádně kdo chce vidět nejvíc ze světa Kašpárka, ten nesmí chybět na Festivalu Kefír, který pořádáme vždycky na konci prázdnin v zahradě zámku Kačina u Kutné Hory. 

Je o vaše vystoupení velký zájem? Jak často hráváte pro děti a na jakých akcích to bývá především?
Je a velkej, někdy nás to zmáhá, říkáte si, zda je dobrý tak často sedět nacpanej v dodávce a poskakovat po D1. Taky pak lehce znervózníte, když vás vesele zdraví obsluha benzínky, protože si vás už pamatuje. Ale za ty koncerty to stojí a je jedno, jestli to je na fesťáku, vystoupení na návsi pro místní hasiče, městská akce nebo námi organizovaná show. Stává se mi, že si některé děti nebo rodiče pamatuju a oni pak říkají: “Jo, tenhle měsíc jsme na vás po čtvrté.” 

Vybavíte si nějaká vystoupení, kdy jste děti obzvlášť potěšili?
Děti je někdy strašně jednoduchý potěšit, třeba úplnou blbinou jako je výstřel z velkého konfetového děla. No a někdy je to naopak strašně těžký, hrajete jak o život, i si přijdete vtipnější než kdy jindy, ale vidíte pár dětí, který si v klidu hrajou s kamínkama a jsou zády k pódiu. Ale třeba to vnímaj i tak. Já teda doufám, že jo. 

A co kuriózní historky? Zažili jste už nějakou?
Kuriozních historek máme samozřejmě spoustu. Třeba proto, že Kašpárek mluví se všemi úplně stejně a je mu jedno, jestli je to pětiletej bejbypankáč, jeho táta podnikatel nebo starosta, který přichází s řečí. Takhle dorazil třeba Pavel Bém. A nějak nebyl rád, když jsem ho na pódiu nazval kolegou kašpárkem. Přitom to je pocta, no ne? Historek máme vlastně tolik, že v důchodu plánuju jezdit po kulturácích a lidé se mě budou ptát a já budu povídat. A za stolem budu sedět společně z Honzou Kalinou z kapely Sto zvířat, kterej s náma taky zpíval a já jsem s ním už na tom dohodnutej. 

Co vás po koncertech dovede nejvíce potěšit? Z čeho míváte největší radost?
Mě jako Kašpárka nejvíc potěší, když se ještě dlouho po koncertě fotím s dětma, podepisuju se jim na číra, a nebo si s nima jen tak povídám. Sice mi mezitím kapela sní v šatně všechny bagety, ale i tak to za to stojí. Takže si vlastně uvědomuju, že mě potěší i to, když se se mnou děti rozdělí o svačinu.           

Kromě toho, že vystupujete, vydáváte i alba, která by si děti mohly poslechnout i doma?
Jasně, kdo nevydává alba, tak není kapela. Já už jich vydal pět normálních a jedno menší. Pak taky audioknihu, kde se člověk dozví, jak jsem si žil, když jsem byl malej. Takže si nás můžou poslechnout všude a vždycky. Nejlepší je to třeba na dlouhý cestě v autě. Teď máme zrovna cédéčko, které se jmenuje 5.