S trochou nadsázky by se dalo říct, že si Lukáš Kunst žije jako v pohádce. Dělá totiž kastelána na Karlštejně, kde také bydlí. Vzhledem k tomu, že je hrad celoročně otevřený, musí se neustále otáčet. V rozhovoru mluví o tom, jak vypadá jeho běžný den, co všechno má na starosti a co nejraději dělá, když si potřebuje odpočinout.
Co člověk musí udělat pro to, aby se stal kastelánem?
Na to asi neexistuje konkrétní návod, protože neexistuje vysoká škola kastelánská (směje se). Každopádně moje cesta byla taková, že jsem coby student chodil po hradech a zámcích jako průvodce, a pak jsem v roce 1998 poprvé vstoupil na Karlštejn. Věděl jsem de facto od začátku, že chci být jednou kastelán, a proto jsem sbíral pracovní zkušenosti. Výhodou bylo, že mě to bavilo. Vystudoval jsem vysokou školu, stal se zástupcem kastelána a odtud bývá už jen krůček ke kastelánství.
Musí mít dotyčný nějaké speciální předpoklady k tomu, aby mohl dělat kastelána?
Samozřejmě, jako v každé jiné práci. Je třeba nejen vzdělání, ale i praxe, láska k památkám a tím i ochota něco ze svého života pro ně obětovat. Vnímám svoji práci jako poslání, stejně jako třeba lékař, učitel… i když v našem případě nejde o život, ale o národní, kulturní a historické hodnoty.
Co taková práce obnáší? Co je její hlavní náplní?
Kompletní vedení hradu - od zajištění provozu, průvodců, pokladních… přes technickou a stavební obnovu a údržbu hradu, návštěvnický servis, ekonomiku, management, prezentace hradu a Národního památkového ústavu ale třeba i doprovázení státních návštěv či komunikace se sdělovacími prostředky.
Dá se říct, že jde o vaše vysněné povolání? Chtěl jste vždycky dělat kastelána? Co se vám na této práci nejvíce líbí?
Ano. Sice jsem v 15 letech nevěděl, že to bude Karlštejn, ale chtěl jsem tuto práci dělat celý život a celý můj profesní život směřoval k tomuto cíli. Líbí se mi a současně mě fascinuje, co všechno tu generace před námi vytvořily a že my máme tu propůjčenou možnost s velikou zodpovědností o tyto hodnoty pečovat. Jsme tu jenom na chvíli, ale to, co uděláme, může být vidět i po staletích.
Můžete popsat, jak vypadá váš běžný den na hradě? Co všechno v jeho průběhu kastelán dělá?
Nedá se říct, že je každý den stejný. Začínáme zpravidla pracovní poradou s týmem, pokračuje administrativa, vyřizování velkého množství mailů, práce na stavební obnově hradu, některé dny jsou kontrolní dny stavby, restaurování, a obecně stavebně-technická údržba hradu. Pokračují pracovní schůzky, často i mimo hrad… občasné provázení mimořádných prohlídek, či významných státních delegací. K tomu pak přibydou ještě kulturní akce, které hrad pořádá… Je to velmi pestré.
Kolik času denně, týdně či měsíčně trávíte na hradě? Patříte mezi ty kastelány, kteří na hradě i žijí? Jak takový život vypadá, kam chodíte na jídlo, kam si chodíte nakupovat, jak snášíte to, že jste v ústraní?
Já na hradě žiji a nepřipadá mi, že bych tu byl nějak izolován. Je jen jiné místo k životu. Můj den vypadá úplně stejně jako den kohokoliv jiného. Ráno vstávat, do práce, odpoledne sport, večer kniha či nějaký film, kino, divadlo… Nakupovat jezdím do supermarketu a občas na kafe nebo večeři do restaurace U Adama.
Ve kterém období míváte nejvíce napilno a co všechno v té době musíte zvládnout?
Nejsilnějším a nejnáročnějším obdobím je letní sezóna, tzn. červen – srpen. Všechno, co se na Karlštejně připravuje a musí zařídit samozřejmě nedělá pouze kastelán. Mám velmi kvalitní tým šikovných lidí, se kterými si celou agendu rozdělíme. V tomto období je nevyšší návštěvnost, tím pádem i nejvíce průvodců každý den v provozu, které je třeba naplánovat podle cizích jazyků do směn, dále je nejvíce telefonických či mailových rezervací a nejvíce kulturních akcí. Je to také období, kdy jsou optimální podmínky pro stavbu, takže se provádí i menší či větší stavební údržba či obnova hradu.
A kdy je naopak na hradě nejvíce klidu? Jak si potom užíváte chvíle volna? Jakým způsobem na hradě odpočíváte, relaxujete, nabíráte potřebnou energii?
Karlštejn je otevřen téměř celoročně, takže lze pouze říci, že nejméně turistů je tu v listopadu, prosinci a lednu. Zní to možná zvláštně, ale byť je Karlštejn nádherným a energetickým místem, potřebuji si taky někdy odpočinout mimo jeho zdi. Běžně chodím běhat, na procházky či na kolo a v zimě na lyže. Snažím se jezdit hodně i po České republice, protože je tu spousta krásných hradů, zámků, přírodních a jiných krás, nádherných míst a scenérií, které jsem třeba ještě navštívit nemohl nebo nestihl.
Kastelán, který na Karlštejně působil před vámi, zastával tuto funkci 31 let. Je to pro vás velká zodpovědnost nahradit někoho takového? Konzultujete s ním stále některé věci?
Ať přebíráte jakýkoliv hrad či zámek, je to obrovská zodpovědnost. Nikoliv však zodpovědnost vůči mému předchůdci, ale vůči českému národu. Mám tu čest spravovat kus českého národního dědictví. S emeritním kastelánem Jaromírem Kubů jsme pořád v kontaktu, občas se tu objeví jen tak na kávu, občas si zavoláme, ale jinak si plnými doušky užívá zaslouženého důchodu.
Kdo se na vás nejčastěji obrací a s čím vším za vámi lidé chodí?
Spousta návštěvníků se obrací na kastelána v domnění, že je všemocný (usmívá se). Že jim vyřídím rezervaci, když stojím v obchodě mezi regály a rezervační telefonní číslo je zrovna obsazeno jinými volajícími. Že jim mohu povolit vjezd až ke hradu, což je v jurisdikci městské policie, že jim umožním přespat na Karlštejně, že jim umožním svatební obřad v kapli svatého Kříže… je toho mnoho. Obracejí se na mě ale také s různými pozvánkami a žádostmi o přednášky o hradě či Karlu IV. Dost často se také stává, že by si někdo přál, aby jej kastelán osobně provedl. To mě samozřejmě moc těší, ale vyhovět takřka nikdy nemohu. Máme speciální prohlídku, na Kafe s kastelánem, kdy se zájemci trávím zhruba 4,5 hodiny, ale to jsou termíny velmi dlouho dopředu objednané a vyhrazené.
Zažil jste jako kastelán příhody, na které jen tak nezapomenete? Ať už radostné, šťastné nebo takové, které už byste nechtěl nikdy zažít…
Moje práce je práce s lidmi a jako taková přináší různé situace. Ty krásné, kdy vám lidé pláčou v kapli svatého Kříže, milá až dojemná setkání, ale třeba i to, když mě jednou napadl starší zahraniční senior francouzskými holemi – nechtěl čekat na prohlídku a asistovat musela i policie.
Povolání kastelána může být svým způsobem dobrodružné, romantické. Co všechno byste doporučil těm, kteří o takovém povolání sní? Na co všechno se takoví lidé musí připravit?
Ptáte se správně… „kteří o takovém povolání sní“ stačí snít a jít si za svým snem. Začít třeba tím, že začnu někde pracovat jako průvodce, začít sbírat zkušenosti, získat vysokoškolské vzdělání a pak se uvidí. Každopádně na to není pozdě nikdy.