Blíží se konec letních prázdnin. Některé děti začnou v září chodit do mateřských škol. Dá se děti nějak připravit na to, že se ocitnou v novém prostředí a kolektivu?
Samozřejmě, že dá. U dětí, které nemají staršími sourozenci zprostředkovanou zkušenost s prostředím školky, je základní strategií s dítětem o školce mluvit. Popsat nejen prostředí školky, ale i přiblížit, co tam dítě čeká (hračky, procházky, školní hřiště, paní učitelky, dobrý oběd). Mohou se dítěti přečíst knížky, ve kterých zvířátka chodí do školky, téma se objevuje i v mnoha kreslených pohádkách či seriálech. Od dvou let jsou děti schopné i symbolické hry, takže je možné si s dítětem na školku zahrát a tím mu přiblížit, jak to ve školce chodí a co se od něj bude očekávat. Poněvadž začlenění do školky není ničím jiným, než další fází socializace, může dítěti pomoci i seznámení se se zapsanými dětmi, pokud to situace umožní, společné pobytí na hřišti, společná vyjížďka na odrážedlech apod. 

S čím mívají nové děti zpravidla největší problémy v počátcích? Trvá jim dlouho, než si zvyknou na nové prostředí a odloučení od maminek?
Vedle obecně stresujícího příchodu do neznámého prostředí a diskomfortu v nových situacích, které zažíváme všichni i v dospělém věku, bývá největším problémem aktivovaná separační úzkost, tedy úzkost z odloučení. Do hry vstupuje i sugestibilita dítěte, dítě velmi snadno vycítí a přebírá postoje rodičů. Bude-li těžce snášet odloučení maminka, nemůžeme od dítěte čekat, že přechod do školky bude zvládat bez problémů. Adaptační proces obvykle trvá šest týdnů, u dětí přicházejících ze specifického prostředí (např. děti z rodin s odlišným mateřským jazykem) nebo u dětí citlivých, bojácných až úzkostných může proces trvat delší dobu. 

Obracejí se na vás rodiče často s prosbou, abyste jim pomohla dítě připravit na nové prostředí a nové lidi kolem sebe?
U dětí nastupujících do mateřských škol se rodiče většinou ozývají až tehdy, když nějaký problém s adaptací nastane. Ten se projevuje buď pláčem, úzkostí, somatizací (převedení pocitů na tělesnou úroveň, za všechny zmíním pověstné bolení bříška), event. prvky regrese v chování dítěte (dítě se začne znovu počůrávat, začne být plačtivější a závislejší, když už bylo samostatné aj. projevy propadu na vývojovou úroveň, kterou už má dítě za sebou). 

S čím vším dokážete v tomto ohledu jako dětský psycholog pomoct?
Pokud se u dítěte neobjeví hrubší patologie, tak mnohdy postačí konzultace s rodiči, doporučení případných změn přístupu k dítěti, návrh různých technik, které mohou dítěti pomoci překonat jeho potíže a pobyt ve školce ulehčit. Svou roli hraje i uklidnění rodičů, kteří svou nervozitou nebo netrpělivostí mohou osamostatnění dítěti ztěžovat. 

Spolupracujete nějak i s mateřskými školami či jejich učitelkami? Navštěvujete někdy děti přímo v mateřinkách?
Nebývá to časté. Jen jednou se mi stalo, že jsem byla požádána ředitelkou mateřské školy k pozorování problematické skupinové dynamiky mezi dětmi. 

Musí dětští psychologové řešit nějaké potíže u dětí, které navštěvují mateřské školy? S čím mívají děti tohoto věku problémy?
Nástup do mateřské školy je prubířským kamenem pro zachycení dosud nepodchycených poruch autistického spektra, zejména Aspergerův syndrom. Děti s tímto syndromem mají pravidelně problém s adaptací na nové prostředí, nezvládají komunikovat s učitelkami ani vrstevníky. Dále se již v tomto věku mohou objevit úzkostné poruchy, první známky poruch chování…Ale pokud se od této těžší psychopatologie dostaneme k běžnějším problémům, tak mezi nimi mají v mé ordinaci nejvyšší zastoupení děti, které mají problémy s vylučováním. 

Ve společnosti v současnosti panuje všeobecně názor, že děti jsou nevychované, drzé, chybí jim respekt a úcta k autoritám. Co si o tom myslíte? Je situace skutečně tak špatná? Popřípadě co by mohlo tento stav změnit?
Děti imitují chování dospělých. Pokud se nám dnešní děti zdají drzejší, zpupnější, nevychovanější, než jsme byli my, je třeba obrátit pozornost k tomu, jaký vzor jim dáváme. Výchova je jiná, než byla před třiceti lety. Může být vřelejší, benevolentnější, orientovanější na dítě, ale i jako taková by měla dítěti poskytnout pravidla, jasné hranice a měla by být důsledná. 

A jaká je situace, pokud jde o počet dětských psychologů? Je jich dostatek na to, kolik je v Česku dětí nebo by jich bylo zapotřebí více?
Psychologů, kteří mají atestaci z dětské klinické psychologie a smlouvy se zdravotními pojišťovnami, je, podobně jako dětských psychiatrů, zoufale málo. Rodiče jsou potom nuceni vyhledávat služby pojišťovnou nehrazené, kde je výběr o něco širší, přesto i u těchto odborníků jsou poměrně dlouhé čekací doby. Orientaci rodičů v nabídce a ve finále i kvalitu služby může zneprůhledňovat i skutečnost, že poradenské služby za přímou úhradu jsou mnohdy poskytovány i lidmi, kteří psychologii nestudovali.