Frýdek-Místek

Řemeslo má zlaté dno. V současné době to platí dvojnásob. Sehnat totiž kvalitního řemeslníka je v mnoha případech nadlidský úkol. Ředitel Střední školy řemesel ve Frýdku-Místku Petr Solich v rozhovoru mluví o tom, že o řemesla začíná být v posledních letech opět zájem. Díky dotačním programům EU a podpoře firem škola disponuje tím nejlepším vybavením. Neustále se snaží dělat výuku atraktivnější a i díky praxím připravují učně na profesní život. 

V dnešní době je enormní nedostatek řemeslníků. Čím to podle vás je?
Je to tím, že děti ze základních škol nemají zájem o tříleté učební obory. Pozitivní zprávou je, že v posledních třech letech se situace zlepšuje. Platí to především pro obory elektrikář, truhlář a instalatér. 

Pociťujete tuto situaci nějak i na vaší škole? Jaký zájem je o vaše obory?
Pociťovali jsme to tak, že tři roky jsme neměli ani jednoho zedníka, ani jednoho tesaře. Až teprve před třemi lety se situace obrací a letos do prvního ročníku v září nastoupí dvanáct zedníků. Pravdou je, že na dobrého řemeslníka se dneska čeká i půl roku. Pokud vyučenci zůstanou v daném oboru, tak někdy mají plat i 45 tisíc korun hrubého. Jsou schopní si velmi slušně vydělat, ale málokomu se chce dneska pracovat rukama. V tom je zásadní problém.

Co všechno musíte dělat pro to, abyste přesvědčili eventuální zájemce o studium na vaší škole?
Celý podzim děláme tzv. workshopy, které jsou zaměřené na obory elektrostavba dřevo a jsou zejména pro žáky osmých a devátých tříd základních škol, kteří tady jsou každé úterý od osmi do půl jedné. Máme nakontaktované všechny městské školy, ale také ty z okolí, z Chlebovic, Palkovic, Dobré, Janovic, Morávky, Skalice, Raškovic. Nejen touto cestou se snažíme propagovat řemeslo jako takové.
Před deseti, patnácti lety se školy chlubily tím, co všechno mají a když se pak děti posadily do lavic, tak se do nich cpala teorie. Dneska už to děláme úplně jinak. Cílíme na emoce a na to, aby si dítě danou činnost vyzkoušelo. U instalatérů si třeba svařují plastové trubky a vytvoří si tak hrazdy na posilování, elektrikáři zase pájí pájkou jednoduché obvody a dělají různé blikačky či světýlka, u dřeva je toho ohromné množství, kupříkladu hmyzí hotel. Vždycky si ale vytvoří něco, co si pak odnesou. Nejlépe toto všechno děláme v našich prostorách, kde jsou pro to ideální podmínky. Účastníme se také trhů práce, které pořádají úřady práce ve spolupráci s městy. Cílem vždycky je, aby si děti řemeslo osahaly.
V posledních šesti letech jsme pak zavedli kroužky, které vedou naši vyučující na základních školách. Spustili jsme kroužky polytechnika dřevo, případně polytechnika elektro. Jsou určené pro žáky druhého stupně. Opět to směřuje k tomu, aby si pod dohledem mistrů něco vyrobili. O tyto kroužky je na základních školách veliký zájem. Velikou pomocí jsou stipendia, která zavedl Moravskoslezský kraj. Motivační i prospěchová.

Nedá se tedy říct, že byste zaháleli…
To rozhodně ne. Snažíme se výuku všelijak zatraktivnit. Vymýšlíme nové a nove moduly. U stavebních oborů jsme zavedli stavební práce ve výškách, kde kluci oborů elektrikář silnoproud, zedník, tesař, musí absolvovat tento kurz, aby věděli, jak se mají jistit. Navíc je u toho externí lektor, takže je to určité oživení výuky. Tyto věci vymýšlíme, ať se výuka zpestří.
U truhlářů nabízíme kroužek umělecké zpracování dřeva, kde si ti šikovní mohou svůj talent prohlubovat ve specifické, umělecké práci. Kdo má blízko k počítačům, chodí do kroužku CNC obrábění. Dále si učni mohou udělat profesní kvalifikaci na kurz řetězové pily. Ve všech těchto případech si tak zvyšují svou kvalifikaci. Teď budeme pořizovat vysokozdvižný vozík na manipulaci se dřevem. Ti šikovnější si budou moct udělat papíry na to, aby s ním mohli jezdit. Chceme vybudovat i halu s mostovým jeřábem pro tesaře, kteří budou mít možnost udělat si vazačské zkoušky. Toto všechno zatraktivňuje výuku. Navíc učni mají možnost rozšířit si kvalifikaci, aby byli lépe uplatnitelní na pracovním trhu.

O které vámi nabízené obory je největší zájem a kde hlavně nachází uplatnění vaši absolventi?
V profesionálních firmách zaměřených na elektro. Jedná se spíše o živnostníky a menší firmy. Giganti v našich oborech moc nejsou. Mnozí kluci se pak sami vyloupnou, udělají si živnost a pracují na sebe. Jde hlavně o průměrné žáky. Premianti, šikovní řemeslníci takovou odvahu nemají, aby šli dělat sami na sebe. Je to zajímavé, ale je to tak. Kupříkladu z dvanácti zedníků jich sedm začne dělat ve firmách v oboru, ale ostatní třeba jezdí kamionem. Ale tak to dneska funguje, že ne všichni se věnují řemeslu, kterému se vyučili. Trendem pak je, že si učni následně rozšiřují dosažené vzdělání. Kupříkladu truhlář po třech letech pokračuje ročním zkráceným studiem oboru tesař. Instalatér má po třech letech splněnou střední školu, ke které si udělá během jediného roku mechanika plynových zařízení. Takto učni zvyšují možnost uplatnění na trhu práce. Stává se i to, že někdo z gymnázia po dvou měsících na vysoké škole přijde k nám na zkrácené studium na elektrikáře slaboproud, silnoproud. Je to zajímavý trend. Někteří tu vyloženě přijdou s tím, že chtějí dělat řemeslo, byť byli na střední škole úplně jiného zaměření. Dokonce jsme tady měli příklad, že doktor medicíny se vyučil truhlářem. Zájem je také o kurz práce s pilou.

A jsou naopak obory, které máte problém naplnit? Případně proč je o ně stále nižší nebo třeba téměř žádný zájem?
Není zájem o mechanika plynových zařízení, což je zvláštní. Je to tříletý učební obor. Každý rok se hlásí jen jeden žák, ale ve zkráceném studiu na jeden rok jich je letos deset. Jde o techniky opravující a zapojující plyn. Dělají kotle, vložky komínů. Dneska jich je nedostatek. Když začíná topná sezona a lidi potřebují udělat revizi, čekají klidně i čtvrt roku. 

Jak náročné je se vyučit některému z oborů? Co všechno takové studium obnáší? S čím mívají učni největší potíže?
Učni mají týden školu a týden praxi s tím, že teorie je s praxí úzce propojená. To, co se naučí ve škole, si vyzkouší na praxi. Zedník se v technologii učí, jak dlouho zraje beton, což je 28 dní. Na praxi si ho krásně namíchá, udělá nějaký potěr a zjistí, jak krásně zraje a že až je úplně zelený, tak je hotový. Náročná je pro ně teorie, protože inklinují spíše k praxi. Kupříkladu před pár lety jsme zavedli dělení na matematiku a aplikovanou matematiku, kterou směřujeme na to, aby ovládali, co potřebují pro dané řemeslo. Instalatéři se učí počítat objemy válců. Ať vidí, kolik je plynu a vody v trubce apod. Jedná se o matematiku v praxi. Mistři z praxe dávají podněty vyučujícím, na co by se měli při výuce zaměřit. Učni musí umět zlomky, procenta, geometrii, stereometrii, obvody, obsahy, objemy. Další novinkou od září bude doučování matematiky. Pokud v ní někdo plave, tak v prvním ročníku je možné chodit do doučování napříč obory. Učitelé ho budou po vyučování doučovat mnohdy základní věci.

Od politiků často slyšíme, že je třeba investovat do vzdělávání. Jak na tom je právě vaše škola? Máte patřičné zázemí pro výuku nebo je něco, co vám schází, co byste nutně potřebovali vylepšit, zdokonalit?
Před deseti, patnácti lety o nás některé firmy nezavadily, ale dneska jim chybí lidi, takže se snaží škole všelijak pomáhat, aby si získaly potenciální zaměstnance. I díky dotacím z EU máme nejlepší vybavení, které existuje. Pořizujeme technologie, stroje, strojky a hodně nám pomáhá fakt, že spoustu věcí si umíme vyrobit, postavit svépomocí. Máme tady třeba polygon, kdy zedníci udělali základy, tesaři konstrukci, elektrikáři přivedli světlo a polygon je hotový. Svépomocně jsme si zrekonstruovali učebny i posilovnu. Učni si tak dokážou sami vylepšovat školu, což je perfektní efekt. A hodně pomáhají firmy. Kupříkladu Hilti nám dala nářadí za milion korun, ať používáme právě to její. Zatímco před patnácti lety jsme nakupovali nářadí, kde jsme mohli, dneska děláme s tím nejlepším, co je. Hodně pomáhá také kraj. Teď řešíme osmimístné auto s nákladním prostorem, ať můžou kluci vyjet do terénu s mistrem. Klidně bych tady uživil i pět aut. Když chce někdo v domku rozvod topení, pošleme tam mistra se skupinou učňů a udělají rozvod topení. Hodně ale děláme sami pro sebe. Snažíme se žáky co nejlépe připravit na profesní život. Poslední tři, čtyři roky k nám zveme podniky z praxe, které přednáší na specifické téma.

A jaká je situace kolem vyučujících? Je jich dostatek? Jak těžké je sehnat učitele právě pro vaše obory a kteří z nich se shání nejhůře?
Není jednoduché sehnat učitele odborného výcviku. Musí to totiž být špičkový řemeslník, musí být schopen řemeslo učit a předávat dovednosti dál, musí splňovat formální požadavky na vzdělání, měl by mít pedagogické studium. Navíc odměňování v soukromém sektoru je daleko vyšší než ve veřejném. Teď je takový trend, že úspěšný řemeslník v padesáti letech prodá fungující firmu, rozpustí zaměstnance a jde k nám dělat mistra. Už má všechno splacené a nechce už být pracovně tak vytížený. Chce mít pravidelnou pracovní dobu a volné víkendy. A tak jde učit. Za poslední dva roky máme jen u dřevařů tři takové lidi. U elektrikářů taky máme člověka, který dělal zabezpečovací systémy a už nechce tolik jezdit po republice. Navíc jim jde o to, že řemeslo, které je někdo naučil, chtějí předávat dál. Pro nás je to perfektní, protože je to zkušený člověk, který je pro školu ohromným přínosem.

Co by podle vás pomohlo všeobecně zvýšit zájem o řemesla jako taková?
Mým snem je dělat na vybrané obory přijímací řízení. Tak, jak tomu bylo kdysi. Kupříkladu, že si z padesát uchazečů na truhláře vybereme třicet, které chceme přijmout. Už několikrát jsem zmínil, že se daří změnit názor, a sice v tom smyslu, že dneska už neplatí, že řemeslník rovná se dělník. Řemeslník dneska může být hrdý na to, že je řemeslníkem. Zvyšuje se prestiž řemeslníků ve společnosti. Mají na sobě příjemné, elastické oblečení, nikoliv laciné montérky, jak byly vnímané dříve. Důležité pak je také představovat řemeslo žákům základních škol, a to jakoukoliv formou.