Památník Petra Bezruče - Slezské zemské muzeum

Expozice v Památníku Petra Bezruče připomíná život velkého slezského básníka

Památník Petra Bezruče uschovává v depozitářích přes 200 000 dokumentů z pozůstalostí zhruba 85 literátů. Nachází se tady také expozice připomínající život tohoto velkého slezského básníka.

Památník Petra Bezruče je jedním z šesti expozičních objektů a areálů Slezského zemského muzea. Vznikl ještě za života básníka Petra Bezruče a stojí na místě jeho rodného domu. Památník Petra Bezruče je literárněvědným pracovištěm a zároveň expozičním areálem. Svou činnost zaměřuje již přes padesát let převážně na zpracovávání a získávání pozůstalostí významných literárních osobností Slezska a severní Moravy. V depozitářích památníku se nachází přes 200 000 dokumentů z pozůstalostí zhruba 85 literátů. Tímto množstvím literárních památek se Slezské zemské muzeum řadí v rámci České republiky na druhé místo, hned za Památník národního písemnictví v Praze. 

V přízemí Památníku Petra Bezruče se nachází expozice připomínající život tohoto velkého slezského básníka. V prvním patře je pak sál sloužící pro kulturní akce muzea – krátkodobé výstavy, přednášky či autorská čtení. 

Z iniciativy Památníku vznikl na počest básníka v roce jeho úmrtí – 1958 – literární festival „Bezručova Opava“. Koná se vždy v září a v průběhu let prošel řadou změn až k dnešní multižánrové podobě. Původně festivalový týden nahradil celý měsíc rozmanitých kulturních pořadů a programů. Bezručova Opava patří k nejstarším kulturním festivalům v Česku. 

Život a dílo Petra Bezruče
Petr Bezruč (1867–1958, vlastním jménem Vladimír Vašek) patří k nejvýznamnějším představitelům české poezie přelomu 19. a 20. století. Do literatury vstoupil svou jedinou sbírkou Slezské písně. Naprosto výjimečné verše nemají svým stylem v české literatuře obdobu, stejně jako Bezručův exaltovaný způsob tvorby. Autor je literárními historiky řazen do generace tzv. anarchistických buřičů, jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou.         

Historii vzniku Bezručovy jediné básnické sbírky věnovalo a stále věnuje pozornost mnoho badatelů. Tvůrčí proces, v němž Slezské písně vznikaly, měl několik fází. Počátky je možné datovat do začátku devadesátých let 19. století, ještě před kritický podzim roku 1898, kdy básník onemocněl chrlením krve. Je pravděpodobné, že podstatná část sbírky (tzv. jádro Slezských písní) vznikla ve velmi krátkém čase v prvních měsících roku 1899. Bezručovo prudké tvůrčí vypětí bylo vyprovokováno vážnou plicní a nervovou chorobou, osobním prožitkem nenaplněné lásky a pocitem povinnosti vyjádřit vášnivý protest proti národnostnímu a sociálnímu útlaku v rodném kraji.       

V průběhu let 1899 a 1900 poslal Bezruč Janu Herbenovi většinu básní, které vytvořily základ jeho životního díla. V roce 1903 dal autor svolení k edici časopiseckého Slezského čísla (nejprve 22 básní, o rok později 31 básní). V roce 1909 byla sbírka podstatně rozšířena – na 54 básní – a poprvé vydána knižně jako Slezské písně.         

Básník za celý svůj tvůrčí život nevydal jiné dílo než Slezské písně. Na této sbírce však bez ustání pracoval, básně přepracovával, rytmicky upravoval či přidával básně nové. Nutno přiznat, že tyto úpravy neproběhly vždy ku prospěchu věci. Zvláště Bezručovy zásahy z třicátých let se začínají kvantitou a kvalitou negativně odlišovat od úprav předcházejících, jsou vedeny se zájmem lingvistickým a mechanicky provádějí jazykové změny. Definitivní textová podoba Slezských písní se tak z hlediska velké kvalitativní různosti jednotlivých vydání stala předmětem sporů. Vědecká konference o textologických problémech Slezských písní v roce 1963 v Opavě učinila východiskem pro kanonický text vydání z roku 1928.           

Básnická autostylizace Petra Bezruče jako barda vymírajícího kmene měla být součástí mýtu o vzdoru a revoltě slezského lidu. Bezruč se nevyjadřuje jen alegoricky, takřka u všech básní lze určit jejich konkrétní dějiště. Vedle dokumentárnosti a regionálního svědectví jsou to symbolické vize, návraty k mýtu, baladičnost či útočnost, dramatičnost dialogů a jejich podbarvení dialektem, které dělají z Bezručových básní výjimečné dílo.