Lapidárium Národního muzea

Lapidárium ukrývá největší českou státní sbírku kamenné plastiky a architektonických článků z období od 11. do 19. století

Novorenesanční pavilon Lapidária na pražském Výstavišti navrhl architekt Antonín Wiehl. Ukrývá největší českou státní sbírku kamenné plastiky a architektonických článků z období od 11. do 19. století, převážně z Prahy a středních Čech. 

Lapidárium Národního muzea uchovává jednu z nejbohatších sbírek kamenosochařských památek v České republice a patří k nejstarším specializovaným sbírkám tohoto druhu v českých zemích. Soustřeďuje kamenická, architektonická a sochařská díla od raného středověku po historismus, z dlouhého období od 11. do samého konce 19. století.

Ačkoli Národní muzeum vzniklo v roce 1818 a již roku 1839 historik a vynikající činovník muzea František Palacký vyzdvihl v muzejním programu význam záchrany a shromažďování kamenných originálů ze zanikajících stavebních památek, zejména pomníků, náhrobků a reliéfů, samostatná sbírka Lapidária se konstituovala teprve roku 1898. Některé exponáty, které dnes můžete v Lapidáriu obdivovat, byly vystaveny již v roce 1846 v muzejních prostorách dnes neexistujícho Nostického paláce Na Příkopech. Při příležitosti Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891 a Národopisné výstavy českoslovanské roku 1895 byly shromážděny další sbírkové předměty, které se staly roku 1898 základem Expozice památek starého stavitelství na Výstavě architektury a inženýrství, uspořádané na pražském výstavišti. Expozice byla instalována v původně neorenesančním Pavilonu Retrospektivní výstavy postaveném architektem Antonínem Wiehlem pro Jubilejní výstavu roku 1891, který po neobarokní přestavbě a řadě úprav poskytuje prostory sbírce Lapidária dodnes. Součástí přestavby pavilónu v roce 1908 je mimo jiné i secesní sochařská výzdoba exteriéru budovy od Františka Hergessela.

Sbírkové předměty soustředěné v Lapidáriu pocházejí většinou z Prahy a středních Čech. Cenné a hodnotné exponáty byly během přestaveb jednotlivých objektů i demolice celých městských částí zachráněny a předány do Národního muzea. Nejpočetnější soubory kamenných a sochařských prací proto muzeum získalo přibližně v letech 1890 až 1930, v období tzv. asanace staré Prahy. Nenahraditelné památky pocházejí ze zbořených kostelů (areál katedrály sv. Víta, Vyšehrad), šlechtických paláců i měšťanských domů, ale také archeologických či stavebních průzkumů (klášter na Ostrově, klášter sv. Anežky České). Vlivem modernizace a dopravy ustoupily z pražských ulic do muzea pomníky a kašny bránící ruchu nových křižovatek a trasám tramvají (Krocínova kašna na Staroměstském náměstí, pomník sv. Václava s kašnou na Koňském trhu, pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí). Svůj azyl nalezly v Lapidáriu pomníky a památky spojené s habsburskou monarchií, které byly spontánně či záměrně odstraněny po vyhlášení samostatnosti Československé republiky roku 1918 (Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Pomník Františka I.). Řada vzácných soch vplynula do sbírek Lapidária rovněž v nedávné době v důsledku nahrazení originálů jejich kopiemi (sochařská výzdoba Staroměstské mostecké věže a Karlova mostu).

První samostatná expozice Lapidária připravená muzejními pracovníky Janem Koulou a Václavem Fabiánem byla zpřístupněna roku 1905, ale po vypuknutí světové války roku 1914 byla uzavřena. Pro veřejnost se Lapidárium opět otevřelo po mnoha letech roku 1932. Na svou dobu moderně spořádaná expozice sloužila veřejnosti pouze do roku 1939, kdy její provoz opět ukončila válečná léta. Znovu byly sbírky Lapidária zpřístupněny v letech 1954 až 1967. Současná podoba expozice trvá od roku 1993 a svým uspořádáním a výběrem exponátů se řadí k předním evropským sbírkám svého druhu. V roce 1995 byla oceněna v soutěži o nejlepší evropské muzeum roku. Prostory Lapidária rovněž slouží prezentaci uměleckých projektů, přednáškám a koncertům. 

Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století
Expozice Lapidária Národního muzea, nazvaná "Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století", seznamuje návštěvníka v úvodních vitrínách se způsobem těžby, s užitím a zpracováním hornin využívaných pro kamenosochařské práce a s péčí o poškozené kamenné artefakty.

V dalších sálech prezentuje v chronologickém sledu od konce 11. do konce 19. století památky pocházející z rukou obyčejných i vynikajících kameníků a průměrných i nejlepších sochařů. Naleznete tu architektonické články prosté i náročně zdobené, jako sloupky, okna, portály, svorníky, klenáky, chrliče, fiály, konzoly, baldachýny, dále ryté i reliéfní náhrobky, vodní nádrže a kašny i fontány, pamětní desky, reliéfy, zahradní vázy a sochy, sousoší a pomníky atd.

Mezi exponáty jsou mnohá díla, která patří mezi nejkvalitnější umělecké projevy v dějinách českého výtvarného umění. Nejznámější z nich jsou tympanon z Oldříše, nejstarší monumentální reliéf v českých zemích (čís. kat. 51), nádherný a historicky cenný dětský náhrobek Přemyslovny Guty II. (75), tzv. kouřimské Ivy, nejstarší dochovanou prostorovou skulpturu z českého území (76), soubor rytých náhrobků z Ostrova u Davle (95-103), vynikající skulptury z huti Petra Parléře, zdobící původně Staroměstskou mosteckou věž (179-186), torzo populárního Bruncvíka z Karlova mostu (215), části renesančnl Krocínovy kašny ze Staroměstského náměstí (251), zbytky nejstaršího mariánského sloupu v Čechách, vytvořeného Janem Jiřím Bendlem roku 1650 pro Staroměstské náměstí (276-288), jezdecký pomník sv. Václava od téhož autora, určený pro pražský Koňský trh, dnešní Václavské náměstí (295), několik sousoší zdobících původně Karlův most, vytvořených Ottaviem Mostem, Janem Brokofem, Matějem Václavem Jäckelem, Ferdinandem Maxmiliánem Brokofem a Matyášem Bernardem Braunem (301, 314, 315, 319-321).

Mezi další vynikající díla patří zlacená socha P. Marie z morového sloupu na Hradčanském náměstí od F. M. Brokofa (334), Brüderleho figurální kašna z Lorety (354), klasicistní sochy Ignáce Františka Platzera z pražského paláce Goltz-Kinských (377-380), empírová kašna z Uhelného trhu v Praze od Františka Xevera Lederera (383), tzv. Podomek od Josefa Malínského (388) či figurální náhrobky od Václava Prachnera (390-391). Pozoruhodné jsou i dva z nejstarších pražských bronzových pomníků, oslavující císaře Františka I. a maršála Radeckého, práce bratrů Maxů (399 a 404).

Památky soustředěné v Lapidáriu Národního muzea pocházejí většinou z budov zbořených během velké asanační vlny, která zasáhla Prahu na přelomu 19. a 20. století. Mnohé kusy jsou z opravovaných kostelů, některé byly ze svých míst odstraněny, neboť ztratily svou původní funkci (kašny, pomníky), mnohé byly poničeny přírodními katastrofami či prostě zestárly a byly pro špatný stav nahrazeny kopiemi.

Významné celky byly získány archeologickým výzkumem vedeným muzeem (Ostrov u Davle, Vyšehrad), některé kusy pocházejí i z náhodných nálezů v terénu. V současné době, kdy vlivem zhoršeného klimatu kamenné památky chátrají rychle vzrůstajícím tempem, se do Lapidária dostávají především ohrožené originály, nahrazované na místě kopiemi. V roce 1997 bylo Lapidárium v mezinárodní soutěži zařazeno mezi 10 nejkrásnějších muzejních expozic v Evropě.

Expozici odborně spravuje Oddělení starších českých dějin Historického muzea Národního muzea. 

Více informací včetně aktuálních akcí, provozní doby a cen vstupného najdete na webu Lapidria Národního muzea.